Zdravim vsetkych,
pokusal som sa na nete najst niekde clanok, ktory by pojednaval o tom, na co vsetko mozno dany naboj pouzit - myslim sebaobranu. Som dlhorocny drzitel ZP, kedze pochadzam spod Tatier, casto sa tulam po turach, lesoch, chodim na chaty, ci huby. Nestalo sa mi, este ze by som sa stretol s medvedom, no vzhladom na ich premnozenost, ratam s touto moznostou. Preto pribalujem do rupsaku svoju CZ75, cal 9mm Luger. Chcel by som sa opytat, ci niekto nema skusenosti, so sebeobranou v takomto pripade, a ci naboj 9mm Luger (FMJ, poloplast, hydroshock) jedna strela, alebo viac dokaze zastavit medveda, a ci mozem v pripade stretu a ohrozenia zivota s tymto zvieratom pouzit uvedeny naboj na svoju obanu, alebo ci to je len take priatelske poskriabanie po zadku. Popripade by ma zujimalo, ci mozno naboj 38 Special, 7.65 Br, 9mm Br kratky povazovat za dostacujuci.
Jedine co som sa docital, niekde na nete, bolo to, aku hlbku raniveho kanalu vytvaraju jednotlive naboje, u naboja 9mm Luger to bolo myslim ca 12cm
Dotaz ohladne ucinnosti naboja 9 mm Luger
-
inspiring_bose
...vlastnu nie, ale legendarny rusky letec Meresiev zastrelil maca Tokarevom 7,62TT.... Tu niekde, alebo vedla u susedov sa docitas ze maco nelubi rychlejsie priebojnejsie strely...je nachylny na vnutorne organy...to pisal nejaky polovnik. Cize 9x19 by mal bohate stacit...
Zevraj maco nie je az taky huzevnaty ako diviak...
Vsak ti tu da niekto fundovanejsiu odpoved...mimochodom ja by som sa najprv dosral a az potom strielal, keby som sa stretol so Slovenskym mackom....a mozno by sa maco nad dosratym kurom159 ulutostil a nechal ma v mojom vlastnom smrade.
Zevraj maco nie je az taky huzevnaty ako diviak...
Vsak ti tu da niekto fundovanejsiu odpoved...mimochodom ja by som sa najprv dosral a az potom strielal, keby som sa stretol so Slovenskym mackom....a mozno by sa maco nad dosratym kurom159 ulutostil a nechal ma v mojom vlastnom smrade.
-
inspiring_hellman
Mozem suhlasit, aj mne polovnik potvrdil ze maco nie je tak odolny ako vyzera(ale luger je fakt minimum),len treba trafit...no a tu uz je problem,este som necital zeby niekoho napadol po tom ako ho videl,zvycajne ak zautoci, tak si to vsimnes az ked uz je po...
A ze ich je vela je fakt,ked som uz vydel stopy aj v zahrade za domom
A ze ich je vela je fakt,ked som uz vydel stopy aj v zahrade za domom
Na ceskom fore gunzshop je vela prispevkov na tuto temu.Nik ti neda jasnu odpoved,kazdy bude zastavat co niekto povedal,alebo ze budes srat skor ako maco, alebo ze pistol je totalne neucinna.Niekto 357mag,druhy min 44.mag,niekto 45,ja nosim co mam.9luger je v spravnej strele ale aj celoplasti dost priebojna,robil som urcite testy. Dokonca aj 45.ACP dost prierazna nakolko je pomala a tazka strela.Odpoved polovnikov strielat na mäko 
vraj ako bolo pisane neni narocny na gulu.Dokonca vraj 22.lr ho skoli bez problemov-poznatky pytliakov 
Niekto tvrdi ze 9luger sa sklzne po hlave a odrazi 
musel by byt hrozny uhol aby to luger urobil.V kritickej situacii je lepsie mat aspon niečo ako nic 
Ja uprednostnujem 18+1,hor sa do hor.Nosim SB poloplast,obcas SB lahku strelu 6,5g vyrabanu v poloplasti pre Rakusanov.Alebo kamaratove prebijance s tazkou strelou na plny vykon Ps-debata bude burliva ale odpovede sa nedockas 
Nos to co mas,trenuj aby si bol pripraveny a nehabal kde mas pistol a co treba robit.Ja sa obavam stretu s macom kazdu sluzbu a mam len pistol vz.82 co myslis staci musi verim sam seba
Dokonca aj 45.ACP dost prierazna nakolko je pomala a tazka strela.Odpoved polovnikov strielat na mäko vraj ako bolo pisane neni narocny na gulu.Dokonca vraj 22.lr ho skoli bez problemov-poznatky pytliakov Niekto tvrdi ze 9luger sa sklzne po hlave a odrazi musel by byt hrozny uhol aby to luger urobil.V kritickej situacii je lepsie mat aspon niečo ako nic Ja uprednostnujem 18+1,hor sa do hor.Nosim SB poloplast,obcas SB lahku strelu 6,5g vyrabanu v poloplasti pre Rakusanov.Alebo kamaratove prebijance s tazkou strelou na plny vykon Ps-debata bude burliva ale odpovede sa nedockas Nos to co mas,trenuj aby si bol pripraveny a nehabal kde mas pistol a co treba robit.Ja sa obavam stretu s macom kazdu sluzbu a mam len pistol vz.82 co myslis staci musi verim sam seba -
dirty harry
- častý prispievateľ
- Príspevky: 2389
- Dátum registrácie: 15 years
Netreba sa vyzbrojovať ani .44 kou ani .50 kou, luger bohato stačí vďaka priebojnosti, aj ked mnohí by namietali,....treba v takom prípade dobre trafiť, a to je problém, ale že by sa to pritrafilo práve Tebe, tak rátaj s možnosťou 1 : 1000000, ale trénovať to môžeš, každý trénink je najlepšia prevencia a príprava súčasne.
Harry a Lynk, to je odpoveď, pod ktorú sa pokojne podpíšem. Pravdepodobnosť je (našťastie) maličká a keď sa to aj prihodí, možno si to uvedomíš, až po útoku, keď si budeš niekde tíško krvácať. V našich horách (tam, kde bývam) stretnúť maca nemožno. Jedine, že by utiekol z cirkusu alebo ZOO. Diviačej je tu však hojne a keď si tak idem po chodníčkoch a cestičkách, kroviny z jednej aj druhej strany, tak si vravím, že keby odtiaľ na mňa niečo vyštartovalo, tak mi tá pištol bude dobrá tak na dve veci. Preto za súmraku radšej na niektorých miestach (poblíž rochnísk, cestičiek k vode) robím hluk, lebo viem, že zviera, ktoré včas vyplaším ja, nevyplaší potom mňa.
Pravdepodobnosť je (našťastie) maličká a keď sa to aj prihodí, možno si to uvedomíš, až po útoku, keď si budeš niekde tíško krvácať. V našich horách (tam, kde bývam) stretnúť maca nemožno. Jedine, že by utiekol z cirkusu alebo ZOO. Diviačej je tu však hojne a keď si tak idem po chodníčkoch a cestičkách, kroviny z jednej aj druhej strany, tak si vravím, že keby odtiaľ na mňa niečo vyštartovalo, tak mi tá pištol bude dobrá tak na dve veci. Preto za súmraku radšej na niektorých miestach (poblíž rochnísk, cestičiek k vode) robím hluk, lebo viem, že zviera, ktoré včas vyplaším ja, nevyplaší potom mňa.
Stretol som sa s dvomi medveĎmi asi na 50m.KeĎ som sa ozval tak zmenili smer a odbehli za hrebienok.Percento, že sa dostaneš do situácie kedy medveď na teba zaútočí je mizivá-ak sa s nim nezrazíš za hranou skaly.-
inspiring_proskuriakova
-
friendly_bhabha
O účinnosti nábojov
Napriek mojim názorom v úvodnej časti o nábojoch, náboje a zbrane predsa slúžia hlavne na vojenské a obranné účely. Nižšie sa môžete dočítať niekoľko informácií o účinnosti a účinkoch nábojov z technického a fyziologického hľadiska.
Rozbory vojnových skúseností ukazujú, že 80-90% usmrtení a zranení bolo spôsobené ručnými zbraňami do vzdialenosti 250-400 metrov. Nad túto vzdialenosť pravdepodobnosť zásahu cieľa prudko klesá aj keď väčšina striel zachováva tzv. limitnú dopadovú energiu potrebnú k usmrteniu alebo vyradeniu živej sily protivníka.
Táto limitná energia je často diskutovanou otázkou medzi odborníkmi a ich názory sa často líšia od uvažovanej hodnoty 80 joulov. Tento rozdiel v názoroch je zapríčinený faktom, že strely s rovnakou dopadovou energiou spôsobujú rôzne zranenia. Dôvodom je, že konštrukčne rôzne riešené strely odovzdávajú v cieli rôzne množstvo energie. Tento fakt je dokázaný na želatínových modeloch.
Hodnotu odovzdanej energie je možné vyjadriť vzťahom:
E=1/2.m.(v1.v1-v2.v2)
kde jednotlivé písmená znamenajú:
m - hmotnosť strely [kg]
v1 - dopadová rýchlosť strely na cieľ [m/s]
v2 - výstupná rýchlosť strely z cieľa [m/s]
Zo vzťahu je zrejmé, že strela odovzdá všetku energiu ak jej výstupná rýchlosť sa rovná nule. Pri posudzovaní účinnosti strely je teda potrebné skúmať javy ohľadom na zvyšovanie množstva energie odovzdanej v cieli. To je možné nasledovnými spôsobmi:
* zvýšením hmotnosti strely,
* zvýšením dopadovej rýchlosti strely,
* zabezpečením vhodnej deformácie strely v cieli.
Posledný spôsob využívajú predovšetkým neplášťované, poloplášťové strely a strely s rôznymi expanzívnymi dutinami. Použitie takto upravených striel je pre armádne využitie zakázané medzinárodnými zmluvami. Z toho dôvodu v ďalšom sa budem zaoberať iba plášťovanými strelami.
Približne 150 rokov sa vykonávajú rôzne pokusy s cieľom zdokumentovať mechanizmus zranení strelnými zbraňami. Už v roku 1848 pri pokusoch na zvieratách sa preukázali zmeny v mechanizme zranení pôsobením strely s vysokou rýchlosťou. Z dôvodu vysvetlenia poranení tkaniva sa sformulovala teória hydrodynamického efektu rýchlych striel. V roku 1898 sa táto teória experimentálne demonštrovala streľbou do vody, kde boli skúmané fyzikálne javy tzv. okamžitej dutiny. Postupom času tieto javy skúmali mnohé špecializované pracoviská za použitia najmodernejšej techniky.
Okamžitá dutina je priamou príčinou rozsiahlych poškodení tkaniva. Pri dopade rýchlych malokalibrových striel sú častice tkaniva urýchľované do strán a tak sa vytvára ranový kanál, ktorý má niekoľkokrát väčší priemer ako dopadajúca strela. Pružnosťou tkaniva sa častice vrátia do pôvodnej polohy, ale pozdĺž ranového kanála sa vytvárajú vlny tlakových a ťahových napätí, ktoré druhotne poškodzujú tkanivo. Zmeny týchto tlakových napätí spôsobujú nasávanie materiálu z okolitého prostredia a tak kontamináciu dutiny.
Veľkosť a tvar okamžitej dutiny závisí na rýchlosti strely, špecifickej hmotnosti zasiahnutého tkaniva a konštrukcie strely. Začína sa vytvárať pri dopadovej rýchlosti väčšej ako 305 m/s. Na základe týchto skutočností a dlhodobých štatistík koncová balistika delí plášťované strely podľa mechanizmu zranení do troch kategórií:
1. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou do 370 m/s. Tu prevládajú poranenia charakteru rozdrvenia a roztrhnutia tkaniva. Smrteľné sú poranenia hlavy, srdcovej oblasti a v mnohých prípadoch zranenia brušnej dutiny. Rany sú často zamorené materiálom strely, odevu a podobne.
2. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou v rozmedzí 370-760 m/s. Pre tieto strely je charakteristický vznik stredne veľkej okamžitej dutiny, ktorý má valcovitý tvar. Priemer dutiny je dvoj až päťnásobný priemeru strely. Ploché kosti sú prerazené spravidla bez vzniku väčších úlomkov (ak strela nebola deformovaná). Pozdĺžne kosti popraskajú pozdĺžne i priečne. Ohrev strely pri prechode hlavňou a aerodynamickým ohrevom počas letu nezaručujú sterilitu strely. Okamžitá dutina je spravidla kontaminovaná tak materiálom strely ako aj okolitým prostredím pri pulzovaní dutiny (nasávací efekt). Výrazné komplikácie nastanú pri poranení brušnej dutiny.
3. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou vyššou ako 760 m/s. Na cieľ pôsobia predovšetkým nárazovou vlnou, ktorá vzniká kompresiou prostredia pri dopade strely na cieľ. Nárazová vlna v organizme sa šíri rýchlosťou približne 1545 m/s a dosahuje tlakové hodnoty až 10 MPa, čo je asi sedemnásobok v porovnaní so strelami 2.kategórie. Okamžitá dutina má hruškovitý tvar s vrcholom v mieste vstupu strely. Výstupný otvor pre rýchle strely kalibru 5,6 mm má priemer 60-90 mm. Často vzniká deštrukcia alebo strata stability strely v dôsledku, že gyroskopické sily nestačia na stabilizáciu strely v prostredí s 800-900 násobnou špecifickou hmotnosťou než vzduch. V oboch prípadoch sa zvyšujú ranivé účinky. Ohrev strely pri prechode hlavňou a aerodynamický ohrev zabezpečujú dokonalú sterilitu strely. Ku kontaminácii okamžitej dutiny dochádza nasávaním materiálu z okolitého prostredia pri jej pulzovaní.
Poznámka:
Teoretické závery a výsledky laboratórnych pokusov sa potvrdili štúdiom zranení pôsobených útočnou puškou M16A1 vo Vietname a na Strednom východe. Napríklad pri poranení stehna strelou mal vstupný otvor 8 mm a výstupný otvor priemer 60-80 mm. K triešteniu kostí dochádzalo i keď strela priamo nezasiahla kosť. Pomerne malý nárast smrteľných poranení vznikol pri zasiahnutí hrudníku, okrem srdcovej oblasti. Tento fakt je vysvetľovaný malou špecifickou hmotnosťou pľúcnych lalokov a pomerne vysokou odolnosťou ich štruktúry proti poškodeniu pôsobených pulzáciou od nárazovej vlny. Naopak veľmi nebezpečné boli poranenia brušnej dutiny a to z dôvodu vysokej špecifickej hmotnosti blížiacej sa skúšobnému želatínovému bloku. Dochádzalo tu k rozsiahlym poškodeniam nárazovou vlnou, roztriešteniu pečene, popraskaniu čriev a žalúdka. Poranenia hlavy mali najzávažnejšie následky s rozsiahlymi trhlinami na lebke. V mozgovom tkanive sa sformovali výrazné nárazové vlny, ich účinky sa stupňovali odrazmi od lebečnej dutiny.
Zastavovací účinok nábojov je možné stručne charakterizovať ako schopnosť vyradiť protivníka prvou vystrelenou ranou tak, aby došlo k zastaveniu jeho ďalšej činnosti.
V podstate tu ide o schopnosť strely maximálne odovzdať svoju pohybovú energiu zasiahnutému protivníkovi, pričom hĺbka vstrelu musí zabezpečiť dostatočný ranivý účinok sprevádzaný traumatickým šokom.
Pri dlhých strelných zbraniach nezohráva podmienka okamžitého vyradenia protivníka takú dôležitú úlohu ako pri krátkych strelných zbraniach, s výnimkou osdtrelovacích pušiek. Pri útočných puškách je v streľbe na väčšie vzdialenosti zastavovací účinok zachovaný vďaka spojeniu vysokej úsťovej rýchlosti, so značným prierezovým zaťažením strely. Na zabezpečenie vysokého stupňa zastavovacieho účinku pri dlhých strelných zbraniach sa v mnohých krajinách prešlo z pôvodného kalibra 7,62 mm na účinnejšie náboje v kalibroch 5,56 mm (5,45 mm v Rusku). Tieto strely spôsobujú pri zásahu ťažké zranenia sprevádzané traumatických šokom a to v dôsledku veľmi vysokej rýchlosti strely. Nízka hmotnosť a menšia stabilita týchto striel zapríčiňuje, že pri zásahu spravidla nedochádza k priestrelu, ale iba k vstrelu a následnej rotácii strely v tele, čím a maximalizuje stupeň ranivosti.
Pri krátkych strelných zbraniach je zastavovací účinok obzvlášť dôležitý, predovšetkým z dôvodu maximálneho zabezpečenia okamžitého a úplného vyradenia zasiahnutého objektu. Zastavovací účinok nemusí nevyhnutne znamenať smrteľné zranenie protivníkovi ale musí zamedziť schopnosť akejkoľvek ďalšej protiakcie z jeho strany.
Vzhľadom na nižšiu úsťovú rýchlosť krátkych strelných zbraní v porovnaní s dlhými sa najjednoduchšou a najúčinnejšou formou zvyšovania zastavovacieho účinku ukázalo zväčšovanie kalibrov. Uvedený trend má v určitých smeroch značné nedostatky, prejavujúce sa zvýšením hmotnosti a rozmerov zbraní a znížením počtu nábojov. Väčšina služobných krátkych strelných zbraní používa náboje v kalibroch 9 a viac milimetrov. Náboje v kalibroch 7,62 mm TT napriek mimoriadnej výkonnosti a 7,65 mm Browning nezabezpečujú dostatočný zastavovací účinok. Náboje 9 mm vz. 82 a Makarov, ani 9 mm Browning Short tiež nezodpovedajú všeobecnému trendu používaných nábojov pre policajné účely. Za spodnú hranicu dostatočného zastavovacieho účinku sú považované náboje 9 mm Luger (Para) s celoplášťovými strelami.
Väčšie množstvo metód je založených na skúmaní radiálnych trhlín, vzniknutých pri streľbe do skúšobného bloku želatíny, ďalšie sú založené na báze matematického modelovania alebo fyzikálno-lekárskych štúdií. Každá z uvedených metód má svojich stúpencov aj odporcov.
Podľa názoru odborníkov však ani jedna zo súčasných metód zisťovania zastavovacieho účinku nedokáže dať 100% odpoveď na to, aký je účinok strely na živý organizmus za rôznorodých okolností. Konkrétny účinok strely sa dá určiť až po zasiahnutí obete, pričom sa musí brať do úvahy účinnosť strely, bod zásahu, fyzický a psychický stav zasiahnutého objektu.
Použitá literatúra:
Koncová balistika a ranivý účinek malorážní střely, Ing. Stanislav JANOUŠEK, časopis ATOM
Strelné zbrane a náboje, Mgr. Gabriel ZÖLD a kolektív, MAGNET-PRESS SLOVAKIA
Napriek mojim názorom v úvodnej časti o nábojoch, náboje a zbrane predsa slúžia hlavne na vojenské a obranné účely. Nižšie sa môžete dočítať niekoľko informácií o účinnosti a účinkoch nábojov z technického a fyziologického hľadiska.
Rozbory vojnových skúseností ukazujú, že 80-90% usmrtení a zranení bolo spôsobené ručnými zbraňami do vzdialenosti 250-400 metrov. Nad túto vzdialenosť pravdepodobnosť zásahu cieľa prudko klesá aj keď väčšina striel zachováva tzv. limitnú dopadovú energiu potrebnú k usmrteniu alebo vyradeniu živej sily protivníka.
Táto limitná energia je často diskutovanou otázkou medzi odborníkmi a ich názory sa často líšia od uvažovanej hodnoty 80 joulov. Tento rozdiel v názoroch je zapríčinený faktom, že strely s rovnakou dopadovou energiou spôsobujú rôzne zranenia. Dôvodom je, že konštrukčne rôzne riešené strely odovzdávajú v cieli rôzne množstvo energie. Tento fakt je dokázaný na želatínových modeloch.
Hodnotu odovzdanej energie je možné vyjadriť vzťahom:
E=1/2.m.(v1.v1-v2.v2)
kde jednotlivé písmená znamenajú:
m - hmotnosť strely [kg]
v1 - dopadová rýchlosť strely na cieľ [m/s]
v2 - výstupná rýchlosť strely z cieľa [m/s]
Zo vzťahu je zrejmé, že strela odovzdá všetku energiu ak jej výstupná rýchlosť sa rovná nule. Pri posudzovaní účinnosti strely je teda potrebné skúmať javy ohľadom na zvyšovanie množstva energie odovzdanej v cieli. To je možné nasledovnými spôsobmi:
* zvýšením hmotnosti strely,
* zvýšením dopadovej rýchlosti strely,
* zabezpečením vhodnej deformácie strely v cieli.
Posledný spôsob využívajú predovšetkým neplášťované, poloplášťové strely a strely s rôznymi expanzívnymi dutinami. Použitie takto upravených striel je pre armádne využitie zakázané medzinárodnými zmluvami. Z toho dôvodu v ďalšom sa budem zaoberať iba plášťovanými strelami.
Približne 150 rokov sa vykonávajú rôzne pokusy s cieľom zdokumentovať mechanizmus zranení strelnými zbraňami. Už v roku 1848 pri pokusoch na zvieratách sa preukázali zmeny v mechanizme zranení pôsobením strely s vysokou rýchlosťou. Z dôvodu vysvetlenia poranení tkaniva sa sformulovala teória hydrodynamického efektu rýchlych striel. V roku 1898 sa táto teória experimentálne demonštrovala streľbou do vody, kde boli skúmané fyzikálne javy tzv. okamžitej dutiny. Postupom času tieto javy skúmali mnohé špecializované pracoviská za použitia najmodernejšej techniky.
Okamžitá dutina je priamou príčinou rozsiahlych poškodení tkaniva. Pri dopade rýchlych malokalibrových striel sú častice tkaniva urýchľované do strán a tak sa vytvára ranový kanál, ktorý má niekoľkokrát väčší priemer ako dopadajúca strela. Pružnosťou tkaniva sa častice vrátia do pôvodnej polohy, ale pozdĺž ranového kanála sa vytvárajú vlny tlakových a ťahových napätí, ktoré druhotne poškodzujú tkanivo. Zmeny týchto tlakových napätí spôsobujú nasávanie materiálu z okolitého prostredia a tak kontamináciu dutiny.
Veľkosť a tvar okamžitej dutiny závisí na rýchlosti strely, špecifickej hmotnosti zasiahnutého tkaniva a konštrukcie strely. Začína sa vytvárať pri dopadovej rýchlosti väčšej ako 305 m/s. Na základe týchto skutočností a dlhodobých štatistík koncová balistika delí plášťované strely podľa mechanizmu zranení do troch kategórií:
1. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou do 370 m/s. Tu prevládajú poranenia charakteru rozdrvenia a roztrhnutia tkaniva. Smrteľné sú poranenia hlavy, srdcovej oblasti a v mnohých prípadoch zranenia brušnej dutiny. Rany sú často zamorené materiálom strely, odevu a podobne.
2. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou v rozmedzí 370-760 m/s. Pre tieto strely je charakteristický vznik stredne veľkej okamžitej dutiny, ktorý má valcovitý tvar. Priemer dutiny je dvoj až päťnásobný priemeru strely. Ploché kosti sú prerazené spravidla bez vzniku väčších úlomkov (ak strela nebola deformovaná). Pozdĺžne kosti popraskajú pozdĺžne i priečne. Ohrev strely pri prechode hlavňou a aerodynamickým ohrevom počas letu nezaručujú sterilitu strely. Okamžitá dutina je spravidla kontaminovaná tak materiálom strely ako aj okolitým prostredím pri pulzovaní dutiny (nasávací efekt). Výrazné komplikácie nastanú pri poranení brušnej dutiny.
3. Plášťované strely s dopadovou rýchlosťou vyššou ako 760 m/s. Na cieľ pôsobia predovšetkým nárazovou vlnou, ktorá vzniká kompresiou prostredia pri dopade strely na cieľ. Nárazová vlna v organizme sa šíri rýchlosťou približne 1545 m/s a dosahuje tlakové hodnoty až 10 MPa, čo je asi sedemnásobok v porovnaní so strelami 2.kategórie. Okamžitá dutina má hruškovitý tvar s vrcholom v mieste vstupu strely. Výstupný otvor pre rýchle strely kalibru 5,6 mm má priemer 60-90 mm. Často vzniká deštrukcia alebo strata stability strely v dôsledku, že gyroskopické sily nestačia na stabilizáciu strely v prostredí s 800-900 násobnou špecifickou hmotnosťou než vzduch. V oboch prípadoch sa zvyšujú ranivé účinky. Ohrev strely pri prechode hlavňou a aerodynamický ohrev zabezpečujú dokonalú sterilitu strely. Ku kontaminácii okamžitej dutiny dochádza nasávaním materiálu z okolitého prostredia pri jej pulzovaní.
Poznámka:
Teoretické závery a výsledky laboratórnych pokusov sa potvrdili štúdiom zranení pôsobených útočnou puškou M16A1 vo Vietname a na Strednom východe. Napríklad pri poranení stehna strelou mal vstupný otvor 8 mm a výstupný otvor priemer 60-80 mm. K triešteniu kostí dochádzalo i keď strela priamo nezasiahla kosť. Pomerne malý nárast smrteľných poranení vznikol pri zasiahnutí hrudníku, okrem srdcovej oblasti. Tento fakt je vysvetľovaný malou špecifickou hmotnosťou pľúcnych lalokov a pomerne vysokou odolnosťou ich štruktúry proti poškodeniu pôsobených pulzáciou od nárazovej vlny. Naopak veľmi nebezpečné boli poranenia brušnej dutiny a to z dôvodu vysokej špecifickej hmotnosti blížiacej sa skúšobnému želatínovému bloku. Dochádzalo tu k rozsiahlym poškodeniam nárazovou vlnou, roztriešteniu pečene, popraskaniu čriev a žalúdka. Poranenia hlavy mali najzávažnejšie následky s rozsiahlymi trhlinami na lebke. V mozgovom tkanive sa sformovali výrazné nárazové vlny, ich účinky sa stupňovali odrazmi od lebečnej dutiny.
Zastavovací účinok nábojov je možné stručne charakterizovať ako schopnosť vyradiť protivníka prvou vystrelenou ranou tak, aby došlo k zastaveniu jeho ďalšej činnosti.
V podstate tu ide o schopnosť strely maximálne odovzdať svoju pohybovú energiu zasiahnutému protivníkovi, pričom hĺbka vstrelu musí zabezpečiť dostatočný ranivý účinok sprevádzaný traumatickým šokom.
Pri dlhých strelných zbraniach nezohráva podmienka okamžitého vyradenia protivníka takú dôležitú úlohu ako pri krátkych strelných zbraniach, s výnimkou osdtrelovacích pušiek. Pri útočných puškách je v streľbe na väčšie vzdialenosti zastavovací účinok zachovaný vďaka spojeniu vysokej úsťovej rýchlosti, so značným prierezovým zaťažením strely. Na zabezpečenie vysokého stupňa zastavovacieho účinku pri dlhých strelných zbraniach sa v mnohých krajinách prešlo z pôvodného kalibra 7,62 mm na účinnejšie náboje v kalibroch 5,56 mm (5,45 mm v Rusku). Tieto strely spôsobujú pri zásahu ťažké zranenia sprevádzané traumatických šokom a to v dôsledku veľmi vysokej rýchlosti strely. Nízka hmotnosť a menšia stabilita týchto striel zapríčiňuje, že pri zásahu spravidla nedochádza k priestrelu, ale iba k vstrelu a následnej rotácii strely v tele, čím a maximalizuje stupeň ranivosti.
Pri krátkych strelných zbraniach je zastavovací účinok obzvlášť dôležitý, predovšetkým z dôvodu maximálneho zabezpečenia okamžitého a úplného vyradenia zasiahnutého objektu. Zastavovací účinok nemusí nevyhnutne znamenať smrteľné zranenie protivníkovi ale musí zamedziť schopnosť akejkoľvek ďalšej protiakcie z jeho strany.
Vzhľadom na nižšiu úsťovú rýchlosť krátkych strelných zbraní v porovnaní s dlhými sa najjednoduchšou a najúčinnejšou formou zvyšovania zastavovacieho účinku ukázalo zväčšovanie kalibrov. Uvedený trend má v určitých smeroch značné nedostatky, prejavujúce sa zvýšením hmotnosti a rozmerov zbraní a znížením počtu nábojov. Väčšina služobných krátkych strelných zbraní používa náboje v kalibroch 9 a viac milimetrov. Náboje v kalibroch 7,62 mm TT napriek mimoriadnej výkonnosti a 7,65 mm Browning nezabezpečujú dostatočný zastavovací účinok. Náboje 9 mm vz. 82 a Makarov, ani 9 mm Browning Short tiež nezodpovedajú všeobecnému trendu používaných nábojov pre policajné účely. Za spodnú hranicu dostatočného zastavovacieho účinku sú považované náboje 9 mm Luger (Para) s celoplášťovými strelami.
Väčšie množstvo metód je založených na skúmaní radiálnych trhlín, vzniknutých pri streľbe do skúšobného bloku želatíny, ďalšie sú založené na báze matematického modelovania alebo fyzikálno-lekárskych štúdií. Každá z uvedených metód má svojich stúpencov aj odporcov.
Podľa názoru odborníkov však ani jedna zo súčasných metód zisťovania zastavovacieho účinku nedokáže dať 100% odpoveď na to, aký je účinok strely na živý organizmus za rôznorodých okolností. Konkrétny účinok strely sa dá určiť až po zasiahnutí obete, pričom sa musí brať do úvahy účinnosť strely, bod zásahu, fyzický a psychický stav zasiahnutého objektu.
Použitá literatúra:
Koncová balistika a ranivý účinek malorážní střely, Ing. Stanislav JANOUŠEK, časopis ATOM
Strelné zbrane a náboje, Mgr. Gabriel ZÖLD a kolektív, MAGNET-PRESS SLOVAKIA
-
friendly_bhabha
KULOVÁ STŘELA A JEJÍ ÚČINEK V CÍLI
Pro nás, jako uživatele, je nejdůležitější částí náboje střela a její účinek v cíli, který se nazývá cílová balistika. Střely mohou být celoolověné (u malorážek), celoplášťové, poloplášťové, expanzivní nebo speciální. Poloplášťová střela byla vyvinuta speciálně pro lovecké účely. Tato potřeba vyplynula z požadavku kladeného na střelu, která má proniknout do organismu zasažené zvěře a cíl maximálně rozrušit. Míra rozrušení cíle je přímo úměrná předané energii střelou. Čím je vyšší předaná energie střelou cíli tím nastává větší rozrušení cíle. Střela předává energii prostřednictvím své vlastní deformace a předaná energie je tím větší čím je větší plocha deformované střely.
Celoolověná střela se ihned po dopadu rychle deformuje a zvětšuje svoji plochu. V tomto případě však příliš rychlá a velká deformace měkké střely střelu zbrzdí a může zabránit proniknutí k životně důležitým orgánům a způsobit pouze povrchové zranění. Naproti tomu celoplášťová střela, která se deformuje velmi málo, většinu energie si ponechává, způsobuje hladký průstřel, nemusí mít okamžitý ranivý účinek a navíc zvěř téměř nebarví, což znesnadňuje dosled.
K tomu, aby byl vyvolán dostatečný šok s rychlým smrtícím účinkem je třeba proniknutí střely do dostatečné hloubky a také je třeba, aby byly zasaženy obě poloviny těla podle podélné osy symetrie a vyvolání tzv. párového šoku. Tj. poškození nervového a cévního systému v obou polovinách těla současně. Ke splnění pronikavého (průbojného) a ranivého účinku současně se vyrábějí pro lovecké účely speciální poloplášťové střely různé konstrukce, které umožní po dopadu tzv. řízený rozklad střely. Měkký hrot se deformuje, zvětšuje svoji plochu pro větší předání energie, ale plášť v zadní části střely udržuje kompaktnost střely k docílení potřebné průbojnosti. Ideální stav nastává, kdy střela při pronikání tkání vytvoří hřibovitý tvar. Přední část střely vytváří tvar hřibu a tím větší plochu pro vyšší ranivost a zadní část udržuje soudržnost jádra a pláště střely pro žádoucí průbojnost. Nemělo by se stát, jak to někdy vidíme v praxi u střel starší konstrukce, že v těle zvěře dojde k úplnému oddělení jádra od pláště střely event. roztříštění střely na několik menších částí. Takto vzniklý tzv. střepinový efekt způsobuje nepravidelný, nespolehlivý a neřízený stupeň ranivosti a je jednou z hlavních příčin jednak odbíhání a ztráty zvěře a jednak plošného poškozování a devastace zvěřiny. Střela by měla zůstat kompaktní i při nárazu na kost nebo kloub těžší zvěře. Pokud se střela rozloží příliš rychle ztratí tak rychle i svoji energii a nemá potřebnou pronikavost. Ranivý účinek se pak projeví nedostatečně, neboť zvěř má pouze povrchové zranění.
Na vlastnosti střel jsou kladeny vysoké nároky zejména lovci dravé a nebezpečné zvěře v Africe a Americe neboť úplný rozklad střely na kloubu nebo větší kosti zabrání dalšímu pronikání do organismu a zvěř pouze zraněna povrchově často útočí na lovce. Střela musí mít schopnost pronikat materiálem cíle, mít tzv. PRONIKAVOST neboli PRŮBOJNOST a současně musí mít schopnost způsobit usmrcení zasažené zvěře tzv. RANIVOST neboli smrtící účinek. Průbojnost střely je docilována udržením kompaktnosti střely a ranivost její deformovatelností. Deformace střely do výsledného ideálního hřibovitého tvaru se nazývá řízený rozklad střely. Průřez střely se má zvětšit na cca 1,5 až 2 násobek původního průměru střely. Střela po průchodu organismem, si musí zachovat minimálně 80 % své původní hmotnosti.
Na konstrukci střely tak jsou kladeny protichůdné požadavky. Musí mít měkký hrot pro deformaci a zvětšení plochy pro ranivost a současně musí zůstat pevná pro potřebnou pronikavost. Střela loveckého náboje při průchodu tělem zvěře vytváří střelný kanál, dutinu tzv. kavernu která po průchodu střely kmitá. Kmitání tkáně se šíří tělními tekutinami a okolím průstřelu a způsobuje poškození i těch orgánů, které nebyly střelou přímo zasaženy. Kmitání tkáně a tím i ranivý účinek je tím větší čím je vyšší dopadová rychlost střely a rychlost střely při pronikání organismem. Nepřímé zasažení životně důležitých orgánů s fatálním poškozením jejich funkce se nazývá šokový účinek střely. Vyvolání kmitů tkáně ve větším rozsahu, poškození funkce i přímo nezasažených orgánů tedy vyvolání šoku vzniká při dopadových rychlostech střely nad 600 m/s. Při dopadové rychlosti nad 700 m/s jsou již kmity tkáně velmi výrazné a vyvolávají efekt podobný hydraulickému rázu v kapalině, který se vyznačuje zvláště vysokým šokujícím účinkem. Tento ráz způsobuje silné poruchy krevního oběhu, otok mozku, plic a jater a může způsobit i mechanická poškození např. utržení aorty nebo jiných orgánů i když nebyly přímo zasaženy. Uvedený jev se často nazývá hydrodynamickým šokem.
Pro nás, jako uživatele, je nejdůležitější částí náboje střela a její účinek v cíli, který se nazývá cílová balistika. Střely mohou být celoolověné (u malorážek), celoplášťové, poloplášťové, expanzivní nebo speciální. Poloplášťová střela byla vyvinuta speciálně pro lovecké účely. Tato potřeba vyplynula z požadavku kladeného na střelu, která má proniknout do organismu zasažené zvěře a cíl maximálně rozrušit. Míra rozrušení cíle je přímo úměrná předané energii střelou. Čím je vyšší předaná energie střelou cíli tím nastává větší rozrušení cíle. Střela předává energii prostřednictvím své vlastní deformace a předaná energie je tím větší čím je větší plocha deformované střely.
Celoolověná střela se ihned po dopadu rychle deformuje a zvětšuje svoji plochu. V tomto případě však příliš rychlá a velká deformace měkké střely střelu zbrzdí a může zabránit proniknutí k životně důležitým orgánům a způsobit pouze povrchové zranění. Naproti tomu celoplášťová střela, která se deformuje velmi málo, většinu energie si ponechává, způsobuje hladký průstřel, nemusí mít okamžitý ranivý účinek a navíc zvěř téměř nebarví, což znesnadňuje dosled.
K tomu, aby byl vyvolán dostatečný šok s rychlým smrtícím účinkem je třeba proniknutí střely do dostatečné hloubky a také je třeba, aby byly zasaženy obě poloviny těla podle podélné osy symetrie a vyvolání tzv. párového šoku. Tj. poškození nervového a cévního systému v obou polovinách těla současně. Ke splnění pronikavého (průbojného) a ranivého účinku současně se vyrábějí pro lovecké účely speciální poloplášťové střely různé konstrukce, které umožní po dopadu tzv. řízený rozklad střely. Měkký hrot se deformuje, zvětšuje svoji plochu pro větší předání energie, ale plášť v zadní části střely udržuje kompaktnost střely k docílení potřebné průbojnosti. Ideální stav nastává, kdy střela při pronikání tkání vytvoří hřibovitý tvar. Přední část střely vytváří tvar hřibu a tím větší plochu pro vyšší ranivost a zadní část udržuje soudržnost jádra a pláště střely pro žádoucí průbojnost. Nemělo by se stát, jak to někdy vidíme v praxi u střel starší konstrukce, že v těle zvěře dojde k úplnému oddělení jádra od pláště střely event. roztříštění střely na několik menších částí. Takto vzniklý tzv. střepinový efekt způsobuje nepravidelný, nespolehlivý a neřízený stupeň ranivosti a je jednou z hlavních příčin jednak odbíhání a ztráty zvěře a jednak plošného poškozování a devastace zvěřiny. Střela by měla zůstat kompaktní i při nárazu na kost nebo kloub těžší zvěře. Pokud se střela rozloží příliš rychle ztratí tak rychle i svoji energii a nemá potřebnou pronikavost. Ranivý účinek se pak projeví nedostatečně, neboť zvěř má pouze povrchové zranění.
Na vlastnosti střel jsou kladeny vysoké nároky zejména lovci dravé a nebezpečné zvěře v Africe a Americe neboť úplný rozklad střely na kloubu nebo větší kosti zabrání dalšímu pronikání do organismu a zvěř pouze zraněna povrchově často útočí na lovce. Střela musí mít schopnost pronikat materiálem cíle, mít tzv. PRONIKAVOST neboli PRŮBOJNOST a současně musí mít schopnost způsobit usmrcení zasažené zvěře tzv. RANIVOST neboli smrtící účinek. Průbojnost střely je docilována udržením kompaktnosti střely a ranivost její deformovatelností. Deformace střely do výsledného ideálního hřibovitého tvaru se nazývá řízený rozklad střely. Průřez střely se má zvětšit na cca 1,5 až 2 násobek původního průměru střely. Střela po průchodu organismem, si musí zachovat minimálně 80 % své původní hmotnosti.
Na konstrukci střely tak jsou kladeny protichůdné požadavky. Musí mít měkký hrot pro deformaci a zvětšení plochy pro ranivost a současně musí zůstat pevná pro potřebnou pronikavost. Střela loveckého náboje při průchodu tělem zvěře vytváří střelný kanál, dutinu tzv. kavernu která po průchodu střely kmitá. Kmitání tkáně se šíří tělními tekutinami a okolím průstřelu a způsobuje poškození i těch orgánů, které nebyly střelou přímo zasaženy. Kmitání tkáně a tím i ranivý účinek je tím větší čím je vyšší dopadová rychlost střely a rychlost střely při pronikání organismem. Nepřímé zasažení životně důležitých orgánů s fatálním poškozením jejich funkce se nazývá šokový účinek střely. Vyvolání kmitů tkáně ve větším rozsahu, poškození funkce i přímo nezasažených orgánů tedy vyvolání šoku vzniká při dopadových rychlostech střely nad 600 m/s. Při dopadové rychlosti nad 700 m/s jsou již kmity tkáně velmi výrazné a vyvolávají efekt podobný hydraulickému rázu v kapalině, který se vyznačuje zvláště vysokým šokujícím účinkem. Tento ráz způsobuje silné poruchy krevního oběhu, otok mozku, plic a jater a může způsobit i mechanická poškození např. utržení aorty nebo jiných orgánů i když nebyly přímo zasaženy. Uvedený jev se často nazývá hydrodynamickým šokem.
-
friendly_bhabha
Trocha historie podruhé – studie po II. světové válce
V sedmdesátých letech 20. století došlo k dalším rozsáhlým výzkumům v této oblasti. Klíčové prvky těchto studií tvořily experimenty se střelbou do speciální balistické želatiny. Tyto pokusy definitivně potvrdily teoretické úvahy badatelů Hungera a Woodruffa z 19. století.
Hunger už v roce 1848, při pokusech se zvířaty zjistil, že při vysokých dopadových rychlostech střel dochází k poranění tkáně v širokém okolí podél střelného kanálu. Aby tyto změny v mechanismu poranění vysvětlil, formuloval teorii hydrodynamického efektu.
Přesně o 50 let později Woodruff tento jev experimentálně demonstroval střelbou do vrstvy vody. Tím také dokázal vznik okamžité dutiny, zvané též explozivním efektem nebo dočasnou či kmitající dutinou.
Na tato bádání pak navázal zmiňovaný výzkum ze sedmdesátých let. Hydrodynamický efekt a vznik dočasné dutiny byl studován na specializovaných pracovištích, za použití různých fotografických technik a rychloběžných kamer.
Společně s tímto výzkumem také kooperovalo studium skutečných zranění z války ve Vietnamu a na Středním východě. Výsledky nebyly zcela jednoznačné, protože lidské tělo se, díky různé hustotě svých různých částí a přítomnosti kostí, chová odlišně do želatinových modelů. Nakonec byly formulovány obecné rezultáty, vztahující se však pouze na plášťové střelivo. Důvody byly dva – zaprvé se expanzní, poloplášťové a bezplášťové střelivo deformuje velmi individuálně a za druhé je použití takovéhoto střeliva ve vojenských konfliktech zakázáno, takže dostatečná suma zkušeností z praktického použití se vztahovala jen na celoplášťové střely.
Získané poznatky s konečnou platností potvrdily, že částice terčového materiálu jsou urychlovány do stran úměrně s tím, jak roste dopadová rychlost střely. Tím byl vytvářen ranivý kanál o průměru několikanásobně větším než ráže střely. Pružností tkáně se pak částice opět vrací do původní polohy, přičemž dochází k sekundárnímu poškození tkáně vlivem střídajících se vln tahového a tlakového napětí.
Dočasná dutina začíná vznikat u střel s dopadovou rychlostí nejméně 305 ms-1. Podle převládajícího ranivého mechanismu pak byly plášťové střely rozděleny do tří kategorií:
1. střely s rychlostí do 370 ms-1
2. střely s rychlostí od 370 do 760 ms-1
3. střely s rychlostí nad 760 ms-1
U celoplášťových střel 1. kategorie převažují především poranění typu rozdrcení a roztržení tkáně. Smrtelná zranění nastávají při přímém poranění hlavy, krajiny srdeční a někdy i krajiny břišní. Ranivý kanál je zamořen nesterilní střelou.
Pro střely 2. kategorie je typický vznik dočasné dutiny střední velikosti, přičemž tato dutina má tvar válce. Poměr ráže střely a průměru tohoto válce je 1:2 až 1:5. Ploché kosti jsou proráženy zpravidla bez vzniku úlomků, zatímco dlouhé kosti se podélně i příčně štěpí. Ohřev střely při průchodu hlavní ani aerodynamickým ohřevem za letu nezaručuje její sterilitu. Ranivý kanál je proto kontaminován jak materiálem střely, tak okolním prostředím, jež je nasáto při pulsování dutiny. Výrazně vzrůstají komplikace při zásahu krajiny břišní.
Vysokorychlostní střely 3. kategorie působí na cíl především rázovou vlnou, vznikající kompresí prostředí při dopadu na tkáň. Rázová vlna se pak v organismu šíří rychlostí až 1545 ms-1 a tlak dosahuje 10 MPa, což sedmkrát více než u střel 2. kategorie. Dočasná dutina i ranivý kanál mají tvar trychtýře, s vrcholem v místě vstupu střely. Zkušenosti z Vietnamu prokázaly, že lehké vysokorychlostní střely ráže 5, 56 mm z pušek M-16 mají malou stabilitu a při pronikání tělem se převrací a v závěru své dráhy zpravidla letí dnem dopředu. To samozřejmě zvyšuje ranivý účinek, např. při zásahu stehna touto střelou měl vstupní otvor průměr 8 mm a výstupní plochu 60 x 80 mm. K tříštění kostí docházelo i bez jejich přímého zasažení. Při poranění hrudníku (mimo srdeční oblast) nedošlo k nijak rapidnímu nárůstu smrtelných zranění, zřejmě kvůli odolnosti houbovité struktury plicních laloků vůči rázové vlně. Naopak při poranění dutiny břišní došlo k rozsáhlým poškozením rázovou vlnou hydrodynamického efektu, zejména k roztříštění jater, popraskání střev a žaludku, s velkým přemístěním jejich obsahu. Při průstřelu lebky byl centrální defekt ploché kosti ohraničen 2 – 3 cm širokou sekundární frakturovou zónou s vysokou fragmentací, z níž se pak šířila spirálová nebo hvězdicová linie trhlin až do vzd. 10 cm. Mozková tkáň byla těžce porušena výraznou rázovou vlnou, jejíž účinky se navíc násobily interferencí odrazů uvnitř dutiny lebeční. Zatímco střela byla díky vysoké rychlosti nyní dokonale sterilní, ke kontaminaci ranivého kanálu docházelo nasátím okolního prostředí pulsováním dočasné dutiny.
Navzdory všem poznatkům je přesto obtížné stanovit jednotný model zranění nebo nějakým způsobem ohraničit jakési hodnoty. Některé případy z praxe totiž značně vybočují z rámce předchozích teoretických úvah.
Příklad 11: V průběhu americké akce v Mogadišu v roce 1993 jeden americký voják zblízka zasáhl tři Somálce z pušky M-16 ráže 5, 56 × 45 mm. Ačkoli si byl naprosto jist kvalitními zásahy, po chvíli mohl s úžasem sledovat, jak se dva zranění Somálci zvedli a odtáhli do bezpečí třetího.
Příklad 12: Během už zmiňované přestřelky na 82. ulici zasáhl Platt jednoho z agentů ze vzdálenosti tří metrů puškou Ruger Mini ráže 5, 56 × 45 mm do pravé ruky, ten přesto dokázal zraněnou rukou ještě dvakrát vystřelit a byl vyřazen z boje až zásahem do hlavy. O chvíli později zasáhl Platt stejnou zbraní agenta Mirelesse do ruky a nohy, ani ten však nebyl vyřazen z boje a později dokonce sám oba zločince zneškodnil.
Faktem zůstává, že dočasná dutina byla od té doby značně přeceňována. Americký výzkum se zaměřil na pokusy zvýšit vytváření rozsáhlé kmitající dutiny i u relativně málo výkonných střel z krátkých palných zbraní. Bylo zjištěno, že značného zvětšení kmitající dutiny může být dosaženo použitím rychlých celoplášťových střel ve tvaru komolého kužele, dále rychlých střel bezplášťových, poloplášťových a zejména expanzních. Závěrem výzkumu bylo pro krátké palné zbraně jako nejvýhodnější stanoveno použití lehkých vysokorychlostních expanzních střel. To byl samozřejmě naprosto revoluční obrat o 180° oproti výzkumům z počátku 20. století. Podle nových poznatků byla tato moderní munice favorizována díky své schopnosti vytvořit relativně velkou plošnou kmitající dutinu nevelké hloubky, přičemž bylo argumentováno tím, že nervová zakončení, jejichž podráždění bylo z hlediska těchto výzkumů zásadní pro vyvolání paralyzujícího šoku, jsou umístěna nejhustěji těsně pod pokožkou a jejich hustota pak s rostoucí hloubkou od povrchu těla klesá.
Tyto závěry pozoruhodným způsobem korespondují z poznatky publikovanými plukovníkem Applegatem už před 2. svět. válkou. Tento vojenský policista a specialista pro boj zblízka jak beze zbraně, tak za použití chladných i střelných zbraní, sbíral veškeré dostupné zkušenosti z pouličních rvaček a šarvátek. Jedním z jeho nejpozoruhodnějších tvrzení bylo, že vysokorychlostní náboj 7, 63 mm Mauser (hmotnost střely 5,5 g, V0=442 ms-1, E0=542 J. Z tohoto náboje se později vyvinul sovětský náboj 7, 62 Tokarev s podobnými balistickými vlastnostmi) se opakovaně ukázal jako účinnější, z hlediska rychlého vyřazení protivníka, než náboj .45 ACP!
Vysokorychlostní lehké expanzní střely se tak staly standardem amerického policejního střeliva zvaného Silvertip na dlouhou dobu. Než ovšem přišel šok v podobě přestřelky v Miami. Tato přestřelka bude podrobně popsána v samostatném článku, takže nyní jen krátce.
Příklad 13: Po přestřelce na 82. ulici v Miami (viz výše) byly střely Silvertip podrobeny novému zkoumání – agent FBI Dove zasáhl zločince Platta do pravé paže, ale expanzní střela, třebaže pronikla bicepsem, nedokázala už vniknout do hrudníku. Platt tak zůstal, navzdory ošklivému zranění, bojeschopný. V dalším průběhu přestřelky agent FBI Mireless zranil Platta třikrát (!) střelami ráže .357 Magnum (!) a ten se stále držel na nohou.
Oba druhy střeliva byly typu Silvertip, což jsou vysokorychlostní náboje s expanzní olověnou střelou a s její sníženou hmotností. V boji zblízka mají teoreticky ještě mít dostatečnou účinnost, ale na větší vzdálenosti jejich účinek prudce klesá. Jsou určeny k boji v městské zástavbě, aby se snížilo riziko zranění nebo usmrcení civilistů, jak v případě prostřelení cíle, tak odraženými střelami.
Okamžitým důsledkem této přestřelky byl nový rozsáhlý výzkum řízený National Institute of Justice (národní ústav spravedlnosti), konkrétně pak FBI. Výzkum byl veden dr. M. Facklerem, dlouholetým chirurgem a ředitelem Laboratoře střelných zranění americké armády. Výzkum byl ukončen v roce 1984 a jeho výsledky byly jednoznačné.
Působení hydrodynamické tlaku v těle při zásahu střelou je značně závislé na prostředí v němž se střela pohybuje. Například při průstřelu srdce ve fázi, kdy se v srdci nenachází krev, tedy v systole, vznikají zpravidla jen hladké průstřely. V okamžiku, kdy je naopak srdce krví naplněno, dochází vlivem explozivního efektu k rozsáhlým devastacím. Podobně se ukázalo, že sice může dojít k závažnému poranění vnitřních orgánů, ležících v poměrně velké vzdálenosti od střelného kanálu, avšak jediné orgány, které jsou dostatečně křehké, aby mohly být zničeny kmitající dutinou, jsou játra, částečně ledviny a mozek. Z hlediska tkáně, dochází sice k jejímu pružnému stlačení, to ale nijak nevybočuje z možností tkáně a navíc takřka okamžitě zaniká. K určitému poškození sice dochází, avšak nijak rapidnímu. Ukázalo se, že ani soudní patolog nebyl běžně schopen spolehlivě identifikovat průstřel ogivální střelou ráže 9 mm Luger a střelou ve tvaru komolého kužele téže ráže. Celkově tedy bylo zhodnoceno, že podíl okamžité dutiny na fyzickém vyřazení protivníka je velmi nejistý.
Jde-li o psychický účinek zásahu, zde bylo nepochybně prokázáno, že kmitající dutina se na něm podílí. Psychický účinek je však silně individuální záležitost a tudíž se na něj nelze spolehnout jako na vodítko protivníkova úplného zneškodnění. Také podráždění nervových zakončení po určité době odezní. Ačkoli se tedy kmitající dutina podílí na šokovém účinku střely, je celkově její podíl na trvalém vyřazení protivníka malý.
Jakékoliv hranice účinnosti kmitající dutiny však nakonec nebylo možno objektivně definovat určitými konstantními hodnotami, neboť je zde nutno počítat s obrovským množství individuálně proměnných hodnot a podmínek.
Nakonec tedy výzkumný tým sice potvrdil účinnost vysokorychlostních expanzích střel, ale současně určil za nejdůležitější faktor účinnosti náboje dostatečný průnik živou hmotou a velikost střelného kanálu. Vysoká průbojnost projektilu také podle něj dává šanci pro dostatečné zranění i přes silný oděv, končetinu či jinou obdobnou překážku. Předčasná či příliš rychlá expanze střely může zabránit zásadnímu zranění některého z vitálních orgánů.
Příklad 14: Dmitrij Fjodorovič Loza velel za II. svět. války sovětskému tankovému praporu vyzbrojenému americkými tanky Sherman. V příslušenství těchto tanků byly také americké samopaly Thompson ráže .45 ACP. Loza takto odpověděl na dotaz o jejich kvalitách: „Každý Sherman dorazil se dvěma samopaly Thompson ráže 11,43 mm (.45 ACP), vskutku velký náboj! Ale ten samopal byl k ničemu. Měli jsme s ním špatné zkušenosti. Několik našich mužů se dostalo do hádky, měli na sobě vycpávané pláště. Jejich hádka se zvrhla a oni na sebe vystřelili, kulka se zavrtala do pláště. Tolik k bezcennému samopalu. Vezměte si německý samopal se skládací pažbou (MP-40). Milovali jsme ho pro jeho skladnost. Thompson byl velký. V tanku jste se s ním nemohli otočit.“
Závěry
Ze shrnutí všeho výše uvedeného vyplývá následující:
Zásah lidského těla střelou způsobuje dva hlavní účinky - psychologický a fyzický.
Začneme tím psychologickým faktorem, který má mimořádnou váhu. Ačkoli je na jedné straně velmi nespolehlivý, na straně druhé může mít rozhodující vliv na vnímání účinku zásahu zasaženým. Psychologické a psychosomatické reakce často bývají příčinou kolapsu protivníka.
Psychický stav protivníka může být zásadně ovlivněn několika faktory. Zaprvé tu hraje důležitou roli emocionální stav protivníka. Lidská mysl je schopna velmi účinně potlačovat strach, pud sebezáchovy i bolestivé podněty. Především pak vlivem odhodlání, vzteku, vzrušení nebo při intenzivní koncentraci na určitý úkon. To velmi dobře charakterizuje situaci, kdy jde o život. Dokládají to výkony několikanásobně zraněných vojáků v bojových situacích nejrůznějších vojenských konfliktů.
Na druhou stranu z Marshallových studií (viz. dále) vyplývá, že 50 % lidí zasažených do jakékoliv části těla přestává okamžitě bojovat, ačkoli jim zranění fyzicky nebrání v boji pokračovat. Pak se jedná čistě o psychickou reakci. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, řada odborných studií na toto téma také uvádí, že zasažení po zásahu okamžitě padají k zemi, protože si častým sledováním akčních filmů prostě „navyknou“ na přehnanou účinnost palných zbraní ve filmech. Když je tedy takový člověk neustále utvrzován v představě, že kapesní pistolka prohodí člověka výkladní skříní apod., podvědomě takto při zásahu také zareaguje.
Této skutečnosti údajně chtěla využít CIA v době války ve Vietnamu, kdy mezi severními Vietnamci rozhlašovala, že šok při zranění kulkou ráže 5, 56 mm z M -16 způsobuje smrt i při zásahu do prstu. Údajně pak skutečně docházelo ke smrtelným zraněním při zásazích do periferních částí těla.
Příklad 15: Jeden americký policista asi žil dlouhou dobu ve strachu z pouliční přestřelky. Pravděpodobně se domníval, že jestli k ní skutečně dojde, bude to jeho konec. Častým opakováním svých obav se tak zřejmě nevědomky „naprogramoval“. Když byl pak skutečně zasažen do ruky střelou ráže .25 ACP (6, 35 mm Br.), což bylo zranění jen o málo horší než při zásahu vzduchovkou, okamžitě zemřel!
Příklad 16: Jiný policista z Illinois byl z bezprostřední blízkosti střelen do podbřišku, kde ucítil palčivou bolest a byl sražen k zemi. Byl však dobře vycvičen, takže palbu ihned opětoval a útočníka zneškodnil. Vzápětí se ohledal a ke svému úžasu na sobě nenašel žádné zranění. Také jeho tělo podvědomě zřejmě reagovalo na zásah, ke kterému sice nedošlo, ale který pokládalo za jistý.
Takovéto mentální reakce na zásahy (i předpokládané) však nelze žádným způsobem předvídat nebo s nimi dokonce počítat, protože jako všechny psychické pochody podléhají značným individuálním výkyvům.
Dalším činitelem, který může zásadně ovlivnit psychickou reakci zasaženého může být vysoká hladina adrenalinu v krvi. Adrenalin je jeden z nejúčinnějších hormonů, jakým lidský organismus disponuje. V medicíně se používají jeho injekce k obnovení srdeční činnosti. Zvýšený přísun adrenalinu může způsobit, že člověk prostě na zranění nezareaguje. V řadě případů došlo k tomu, že lidé byli postřeleni a přitom to vůbec nezaregistrovali, dokud je na tuto skutečnost někdo neupozornil. Byly také zaznamenány případy, kdy zasažený ignoroval řadu zásahů jak z krátkých, tak dlouhých zbraní a dokonce brokovnic. Toto asi většina z nás dobře zná ze sportu, kde vás ostatní musí upozornit, že vám teče krev a vy to přitom vůbec necítíte. Bolest přichází až po zápase.
Posledním z hlediska výčtu, avšak nikoli z hlediska důležitosti, je vliv omamných látek na psychiku zasaženého. Požití léčiv (analgetika, tišící prostředky) nebo drog (včetně alkoholu) může zásadně ovlivnit vnímaní zásahu. Nejenom, že tlumí reakce postřelené osoby a snižují práh bolesti, mohou také podstatně zvýšit její agresivitu. Toto „nabuzení“ může snížit citlivost vůči zraněním do té míry, že protivník zásahy vůbec nevnímá. U tvrdých drog také může dojít k pocitu „pohledu z venku“, kdy má takový zfetovaný jedinec dojem, že „vystoupil“ ze svého těla, které nyní funguje jen jako poslušný robot, bez ohledu na jeho devastaci.
Nyní k onomu fyzickému působení zásahu. Ze všech výše uvedených skutečností lze vyvodit jednoduchý závěr: Jediným spolehlivým prostředkem k zneškodnění protivníka je vyřazení funkce jeho centrálního nervového systému.
Toho lze dosáhnout dvěma způsoby. Buď samotnou destrukcí tohoto systému nebo jeho kolapsem v důsledku nedostatku kyslíku.
Destrukcí centrálního nervového systému se rozumí zničení mozku při průstřelu lebky nebo přerušení míchy při zasažení páteře. Zasažení páteře je zcela náhodné a nelze s ním počítat, obzvláště když náš protivník k nám bude stát pravděpodobně čelem, takže páteř samotná (jakožto cíl) je skryta. Navíc by bylo zapotřebí dostatečně průbojné střely, která by musela nejdřív proniknout celým tělem. Také hlava je v bojové situaci velmi nespolehlivým cílem (proč tomu tak je si vysvětlíme v jiném článku o taktice). Na druhou stranu je průstřel lebky nejjistějším způsobem vyřazení člověka z boje. Ani zde však nelze hovořit o stoprocentní účinnosti. U pomalejších střel (pod 300 ms-1) je třeba většinou zasáhnout mozkový kmen nebo malý mozek. Byly doloženy případy, kdy i po průstřelu hlavy byli někteří jedinci určitou dobu ještě fyzicky aktivní.
Příklad 17: Jeden muž se rozhodl spáchat sebevraždu pod svým oblíbeným stromem v zahradě. Vzal si k tomu zbraň ráže .22 Long Rifle a jeden náboj. Prostřelením hlavy se mu však nepodařilo se usmrtit. Policie podle krevních stop zjistila, že si zašel do domu pro další náboj, opět se vrátil ke stromu, kde byl na druhý pokus úspěšný. Celkem absolvoval s prostřelenou hlavou dráhu 70 m.
Jestliže se nemůžeme spolehnout na přímý zásah orgánů centrální nervové soustavy, musíme ji vyřadit z činnosti omezením přísunu kyslíku. Toho lze dosáhnout poklesem krevního tlaku, jenž přivodíme způsobením dostatečně účinného krvácení. Ztráta krve způsobí poruchy okysličování organismu. To se projevuje ochablostí, zhoršením koordinace pohybů i zmenšením jejich rychlosti, poruchami rovnováhy, zhoršením vidění, které vede až k úplné ztrátě zraku, následuje zhroucení, bezvědomí a nakonec i smrt.
Z našeho pohledu je samozřejmě zásadní, aby k poklesu krevního tlaku došlo co nejrychleji. Toho je možno docílit nejlépe zásahem tzv. vitálních orgánů. Ty buď přímo udržují krevní oběh či se podílí na okysličování krve nebo mají jiné důležité funkce a jsou tudíž dobře prokrveny. Jedná se zejména o srdce, játra a ledviny. Všechny tyto orgány jsou však v lidském těle uloženy poměrně hluboko, proto musí střela mít dostatečnou průbojnost. Současně je třeba zabezpečit dostatečnou intenzitu krvácení a efektivní odtok krve. Z toho plyne nutnost dosáhnout kromě dostatečné hloubky střelného kanálu také jeho maximálního průměru. I když ale dosáhneme trvalé dutiny o velkém objemu, což zajistí rychlé odvedení krve ven z těla, je třeba si uvědomit, že i při přímém zásahu srdce je v krevním oběhu dostatek kyslíku na zabezpečení 10-15 sekund plné funkce mozku i svalů. Po celou tuto dobu tedy může protivník být stále bojeschopný (viz. příklad 3).
Výběr střeliva
Ted už tedy víme, jak střela v těle působí. Podle jakých kritérií si ale vybrat tu správnou munici?
Dříve než si tuto otázku zodpovíme, řekneme si jaké možnosti máme v tomto směru ze zákona. Podle v současnosti platného zákona č. 119/2002 o zbraních a střelivu se zakázaným střelivem rozumí:
"Střelivo
1. se střelou průbojnou, výbušnou nebo zápalnou,
2. pro krátké kulové zbraně se střelou šokovou nebo střelou určenou ke zvýšení ranivého účinku,
3. které neodpovídá dovolenému výrobnímu provedení, a
4. vojenská munice;"
Smyslem tohoto ustanovení je maximálně ztížit v civilním sektoru dostupnost určitých druhů nábojů, jejichž vysoká účinnost není vždy nezbytná k dostatečné sebeobraně osoby v smyslu zákona. Vysoký průbojný účinek by ohrožoval životy policistů i dalších osob vystupujících (resp. zasahujících) ve státním a veřejném zájmu, a to i v případě, že by tyto osoby byly chráněny neprůstřelnými vestami. V případě nábojů se zvýšeným ranivým účinkem je respektována skutečnost, že expanzní munice je považována za zakázanou podle Směrnice Rady Evropského společenství č. 91. 477/CEE ze dne 18.6.1991.
Použité obecné vymezení zakázaného střeliva vyplývá z nemožnosti provedení taxativní výčtu zakázaných konstrukcí nábojů. Proto Ministerstvo hospodářství ČR dne 28.6.1996 vydalo vyhlášku č. 215/96 mimo jiné pozitivně vymezující dovolené výrobní provedení střeliva:
„Za dovolené výrobní provedení střeliva se považuje
a) střelivo se střelou celoplášťovou, poloplášťovou, olověnou, plastovou, pryžovou a značkovací. Jádro střely smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž plášť střely smí být ocelový, tombakový, plastový, teflonový nebo měkkým kovem pokovený
b) signální a pyrotechnické střelivo s akustickým, světelným a dýmovým efektem
c) střelivo se středovým zápalem s hromadnou střelou a s nábojnicí delší než 50 mm“
Zde stanovený taxativní výčet střel určuje, že budou-li tyto střely použity v náboji jde o střelivo dovolené. Významným hlediskem je jádro střely , které smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž tvrdost tohoto materiálu stanovena není (např. olovo). Dovoleným střelivem tedy nejsou náboje se střelami s ocelovým jádrem.
Protože se ustanovení této vyhlášky zjevně dostává do rozporu s výše citovanou částí zákona, vzneslo občanské sdružení LEX (zabývající se ochranou práv občanů) dotaz na Ministerstvo vnitra. To celou záležitost upřesnilo takto:
„Podle ustanovení § 28 odst. 4 zákona o zbraních je držitel zbrojního průkazu skupiny E mimo jiné oprávněn nabývat do vlastnictví střelivo do střelných zbraní, které je oprávněn držet a to po předložení průkazu zbraně. Z uvedeného tedy vyplývá, že držitel zbrojního průkazu skupiny E může do střelných zbraní, které je oprávněn držet, užívat střelivo, které je do těchto zbraní určeno, kromě zakázaného střeliva (§ 4 písm. b) zákona o zbraních), jehož nabytí vlastnictví, držení nebo nošení podléhá udělení výjimky.“
Z výše uvedeného tedy plyne, že běžný občan může ke své obraně používat střelivo odpovídající dovolenému výrobnímu provedení. Zbývá si jen vybrat střelivo s tou správnou účinností a jak, to si řekneme právě teď.
Účinnost střeliva je posuzována různě. Často bývá odvozována od dopadové energie. Jedná se o teoretickou pohybovou energii střely, vypočtenou jako čtverec její rychlosti (ms-1) vynásobený hmotností (kg) dělenou dvěma.
Podle balistika a matematika B. Kneubühla, vedoucího štábu zbrojní techniky švýcarské armády, např. musí nedeformovatelné, většinou celoplášťové střely vykazovat dopadovou energii 350-400 J. Deformovatelné střely (především expanzní) mohou disponovat energií nižší, postačí 250-300 J (viz. tabulka).
Náboj
Hmotnost střely
Rychlost [ms-1]
Energie [J]
TKO
grainy
gramy
.22 Long Rifle
39
2,56
330
140
1,3
.22 Long Rifle High Velocity
36
2,33
410
195
1,5
.22 WMR
40
2,6
615
491
2,5
6, 35 mm Browning
51
3,3
238
93
1,4
7,65 mm Browning
73
4,75
318
240
3,4
9 mm Browning
92
6
291
254
4,4
9 mm Makarov
95
6,1
310
286
4,8
7, 62 mm Tokarev
85
5,5
502
693
6,3
.38 Special
158
10,25
271
376
7,6
9 mm Luger
124
8
360
518
7,4
.40 S&W
180
11,7
295
509
9,9
.44 Special
240
15,5
245
465
12,1
.45 Long Colt
250
16,2
260
570
13,7
.45 ACP
230
14,9
260
504
12,6
.357 Mag.
158
10,25
425
926
11,2
Dalším často používaným měřítkem bývá hybnost střely, což je součin rychlosti a hmotnosti střely. Dodnes se kupříkladu používá v některých sportovních disciplínách, např. v praktické střelbě IPSC.
O něco lepším způsobem vyjádření účinnosti střel, je tzv. Taylorovo číslo. Označuje se zkratkou TKO (Taylor Knock Out) a používají jej lovci těžké africké zvěře. Jedná se opět o součin rychlosti a hmotnosti, nyní je však také zohledněn průměr střely. Vzorec pro výpočet je následující:
TKO = m (gr) × v (fps) × p (in)
7000
Kde m je hmotnost střely (grains-grány;1 grán je 0,0648 gramu), v je rychlost (stopy za sekundu; 0,305 ms-1) a p průměr střely (palce; 1 palec je 25,4 mm). Čím vyšší index, tím samozřejmě lépe.
Všechny tyto způsoby určování účinnosti střeliva jsou sice hezké, ale současně jaksi nic neříkající. Jejich společným problémem je, že nikdo pořádně neví, jak se všechny tyto vlastnosti doopravdy projevují v účinnosti střely.
Výše jsem si řekli, že hlavním požadavkem na obranné střelivo je vytvoření co největší trvalé dutiny, která zabezpečí dostatečný odtok krve a pokles tlaku. Velikost trvalé dutiny závisí na její délce a jejím průměru. Souvisí tedy s průbojností střely a jejím průměrem, popř. schopností se deformovat. Obecně lze říci, že drtivá většina celoplášťových střel zanechává střelný kanál o průměru zhruba 1,2 ráže. Moderní střelivo s předem definovanou deformací (expanzní střely) sice může průměr trvalé dutiny zvětšit až na 1,8 ráže, ale jak už víme, tato munice je u nás zakázána. Někde mezi těmito hodnotami budou ležet střely poloplášťové a bezplášťové. Problémem je, že když zvýšíme jeden z těchto faktorů, např. průměr trvalé dutiny, ztratíme okamžitě na druhém, tedy její délce.
Jakkoliv to zní nepravděpodobně, shrnutím všeho, co jsme dosud uvedli, je jasné, že hlavní požadavek sebeobrannou munici je její průbojnost (je zajímavé, že ke stejným závěrům došli i zmiňovaní odborníci z 19. stol). Řekli jsme si totiž, že zásadní je poranění vitálních orgánů. Ty však leží dost hluboko, obzvlášť když budeme uvažovat též šikmý vstřel navíc třeba spojený s průstřelem žebra či paže (v boji má většina lidí ruce před tělem) nebo potřebou prostřelit třeba zimní vycpávanou nebo koženou bundu.
Když budeme chtít zvětšit průměr střelného kanálu, musíme nechat zdeformovat střelu tak, aby se zvětšil její čelní průřez. Tím ovšem vzroste i odpor střele kladený prostředím. Tento odpor roste se čtvercem průměru, to znamená, že pokud se čelní průměr střely zdvojnásobí, její čelní plocha a tedy i odpor vzrostou čtyřnásobně a poměrně tak poklesne i průbojnost.
Musíme proto hledat co nejvýhodnější poměr mezi průbojností střely a její deformační schopností. Obecně se uvádí jako optimální deformace do hřibovitého tvaru s čelním průměrem do velikosti dvou ráží.
Tento problém si lze také prakticky ověřit střelbou do bloku balistické želatiny. V takovém případě k ověřování ranivých schopností střely existují poměrně dokonalé experimentální metody, ale ty jsou pro svou náročnost na přípravu, vybavení materiálem, výpočetní technikou a potřebnou výší odborné úrovně obsluhy běžnému spotřebiteli prakticky nedostupné nebo přinejmenším neúnosně drahé. Normální uživatel si může průbojnost a deformační schopnost střely ověřit střelbou do sloupce mokrých novin a do telefonních seznamů. Existují sice názory, že o reálné účinnosti střely proti člověku se tímto způsobem nedá dozvědět téměř nic, ale výsledek přece jen částečně vypovídá o poměrné průbojnosti, o deformovatelnosti a pevnosti střely. Logicky lze říci, že střela, která má největší průbojnost v telefonních seznamech, bude také mít obdobné výsledky při střelbě do lidských tkání. Ideální střela je pak taková, která bude nabízet nejvyšší hodnotu součinu průbojnosti s druhou mocninou průměru deformované střely.
Podle jiných autorů je také eventualitou objem střelného kanálu, který v sobě zhrnuje jak plochu průřezu kanálu, tak i hloubku vniku střely, experimentálně zjišťovat střelbou do suchého smrkového dřeva. Dobrým měřítkem ranivého účinku při průbojném působení střely, je prý také možnost objem střelného kanálu matematicky vypočítat podle vzorce :
V (cm3 ) = 0.00028 G × v 1,5
kde je V objem střelného kanálu, G hmotnost střely (g) a v dopadová rychlost střely (m/s). Podle tohoto kriteria vychází následující průbojná ranivost některých druhů střel :
Náboj
Objem střelného kanálu
.22 Long Rifle
4,29 cm 3
.22 Long Rifle High Velocity
5,41 cm 3
.22 WMR
11,1 cm3
6, 35 mm Browning
3,39 cm 3
7,65 mm Browning
7,54 cm 3
9 mm Browning
8,33 cm 3
9 mm Makarov
9,32 cm 3
7, 62 mm Tokarev
17,32 cm 3
.38 Special
12,80 cm 3
9 mm Luger
15,29 cm 3
.40 S&W
16,59 cm 3
.44 Special
16,64 cm3
.45 Long Colt
19,01 cm3
.45 ACP
17,48 cm 3
.357 Mag.
25,14 cm 3
Přičemž při objemu kanálu do 5 cm3 se ranivý účinek pokládá za velmi slabý, 5-7 cm3 slabý, 7-10 cm 3 střední, 10-12 cm 3 silný a více než 12 cm 3 za velmi silný.
Jak už jsme si ovšem řekli, toto jsou jen relativní průbojné účinky odpovídající střelbě do dřeva či jiného terčového materiálu, přičemž účinek v lidském těle je silně individuální. Logicky je také třeba poznamenat důležitou věc. Podle tohoto vzorce má náboj 7, 62 Tokarev a náboj .45 ACP prakticky stejnou účinnost co se týče schopnosti vytvořit střelný kanál o velkém objemu. Je ovšem zřejmé, že Tokarev (a třeba také .22 WMR) to dokáže jen za cenu velmi dlouhého střelného kanálu. Pokud ale vezmeme v úvahu, že hloubka lidského trupu bude kolem 30 cm, můžeme konstatovat, že v případě průstřelu oběmi rážemi bude výhoda na straně pětačtyřicítky, neboť délka střelného kanálu je omezena právě hloubkou cíle. Při stejné délce střelného kanálu vytvoří tedy zákonitě větší objem střelného kanálu střela většího průměru. Proto jsou tedy tak výhodné náboje velkých ráží.
S asi nejlepším způsobem hodnocení účinnosti střeliva přišli v devadesátých letech dva američtí balistici Evan Marshall (dlouholetý policejní důstojník z Detroitu) a Edwin Sandow (jindy psáno Sanow) a nejnovější výsledky svých výzkumů publikovali v knize Street Stoppers (jindy bývá název jejich práce označován jako Zastavovací síla ručních palných zbraní, Definitivní studie nebo Výsledky z ulice).
Analyzovali záznamy o ozbrojených střetnutích, ke kterým došlo v USA za posledních dvacet let (jindy se udává 15 let). Zkoumali přitom mnoho tisíc případů skutečných použití zbraně, v nichž zpravidla na jedné straně stáli policisté; touto skutečností je do jisté míry ovlivněno statistické zastoupení jednotlivých ráží. Vybírány byly pouze případy, kdy došlo k jedinému zásahu do trupu a zjišťován podíl případů, kdy osoba po tomto jediném zásahu nebyla schopna pokračovat v útoku a nanejvýš urazila vzdálenost do 10 stop (3m). Vyloučeny přitom byly zásahy do hlavy, vícenásobné zásahy a případy z doslechu. Na podkladě těchto informací získali údaje o určitém procentu úspěšnosti různých typů střeliva - tedy pravděpodobnosti zneškodnění protivníka jednou ranou.
Pro naše podmínky má ovšem Marshallův výzkum do jisté míry sníženou informační hodnotu, protože jednak v souboru výrazně převažovalo americké střelivo a navíc se na prvních místech umístily náboje s expanzivními střelami u nichž se procento účinnosti již skutečně blíží magické stovce. U „klasického“ střeliva nebyly bohužel zohledněny všechny ráže, ani všechny rozmanité konstrukce střel jedné ráže. Měl jsem k dispozici dva různé zdroje těchto údajů, tam kde se liší, jsem použil rozmezí.
Náboj
Konstrukce střely
Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle
Olověný ogivál
21 %
6, 35 mm Browning
Ogivální celoplášť
23 %
.38 Spec. (hlaveň 2“)
Olověný ogivál
49 %
7,65 mm Browning
Ogivální celoplášť
50 %
9 mm Browning
Ogivální celoplášť
50 – 52 %
.38 Special (hlaveň 4“)
Olověný ogivál
51 – 52 %
9 mm Luger
Ogivální celoplášť
62 – 63 %
.45 ACP
Ogivální celoplášť
63 – 64 %
.44 Special
Olověný ogivál
65 %
.45 Long Colt
Olověný ogivál
69 %
9 mm Luger
Celoplášť komolý kužel
70 %
.357 Mag.
Olověná s prosekávací hranou
72 %
.40 S&W
Celoplášť komolý kužel
78 %
Je třeba zdůraznit, že tyto hodnoty platí pro jednotlivé ráže a typy střel, nikoliv však pro určité konkrétní náboje. Laborace u jednoho a téhož náboje se totiž velmi různí, zejména u revolverových nábojů. Např. náboj .357 Magnum bývá laborován od V0=370 ms-1 po V0=460 ms-1.
Pro úplnost uvedu též Marshallův index pro expanzní střelivo. Ačkoliv je u nás zakázané, je možno i z této tabulky získat cenné poznatky:
Náboj
Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle
34 %
.22 WMR
42 %
6, 35 mm Browning
25 %
.38 Spec. (hlaveň 2“)
67 %
7,65 mm Browning
63 %
9 mm Browning +P
70 %
.38 Special (hlaveň 4“) + P
83%
9 mm Luger + P
91%
.45 ACP
94 %
.357 Mag.
96%
.40 S&W
96%
Z těchto tabulek můžeme vyvodit řadu užitečných údajů. Zaprvé můžeme definitivně odmítnout obranné zbraně na malorážkové náboje (i .22 Magnum s plášťovou expanzní střelou má účinnost jen 42 %, s obyčejnou střelou to tedy bude výrazně méně). Ráže .45 Long Colt a .44 Special u nás nejsou příliš rozšířené, čemuž brání i vyšší cena tohoto střeliva. V poslední době však tyto dva náboje zažívají svoji renesanci, ten první i díky své oblibě u westernových střelců. Velmi překvapivé jsou prakticky shodné účinky ogiválních střel 9 mm Luger a .45 ACP; to v podstatě boří mýtus o „značné“ převaze zastavujícího účinku ve prospěch pětačtyřicítky. Na druhou stranu je jisté, že .45 ACP vytvoří střelný kanál o větším objemu, což způsobí rychlejší kolaps útočníka v důsledku ztráty krve. To také vysvětluje tvrzení amerických vojáků, že k vyřazení protivníka je zapotřebí 1-2 rány ráže .45 ACP a 3-4 kulky ráže 9 mm Luger.
Velmi zajímavý je také nárůst účinnosti mezi ogiválem 9 mm Luger a komolým kuželem téže ráže (to může mít souvislost s dočasnou dutinou, jak jsme o tom hovořili výše). Také náboj .40 S&W se střelou stejné konstrukce je velmi účinný. Lze očekávat, že podobného účinku by dosáhly i náboje .45 ACP a .357 Magnum s tímto typem střely (v případě .357 Magnum by tento účinek byl nepochybně mnohem vyšší vzhledem k vyšší rychlosti i energii oproti .40 S&W při nepatrně nižší hmotnosti střely). Pro malý počet údajů nebyly uvedeny údaje o dalších výkonných rážích. Analogicky však lze určitě očekávat, že i při použití střel klasické konstrukce by se mezi nejúčinnější ráže zařadily náboje jako .41 Action Express, .357 Sig, 10 mm Auto. Výkonnější náboje jako např. .41 a .44 Magnum nejsou pro praktické obranné použití příliš vhodné. Proč tomu tak je, si vysvětlíme v jiném článku.
Celkově lze Marshallovu studii označit za nejlepší vodítko při volbě obranné ráže a platný statistický soubor výsledků, velmi dobře vypovídajících o účinnosti toho kterého střeliva.
Závěr
Mám-li závěrem (pouze za svou osobu ovšem) provést nějaké shrnutí, pak asi takto:
Požadavky kladené na obrannou munici jsou dva a navzájem si odporují. Na jedné straně tedy máme potřebu co nejvyššího účinku na lidský organismus, na straně druhé musí obranná munice co nejvíce šetřit okolí. Riziko poranění nebo usmrcení nezúčastněných osob po prostřelení cíle nebo po odrazu střely musí být sníženo na minimum. Z tohoto hlediska jsou nejvhodnější náboje velkých ráží s pomalými střelami, které zároveň mají dobrý účinek i podle Marshallova indexu. Jsou to např. .45 ACP, .44 Special nebo .45 Long Colt.
Z hlediska samotného ranivého účinku jsou ideální vysokorychlostní obranné náboje. Je však třeba si uvědomit, že jen dva náboje středního výkonu, a to .357 Magnum a 7, 62 mm Tokarev, spadají svojí rychlostí do střel 2. kategorie, které mohou mít jakýs takýs šokový účinek, jak o tom hovoříme výše. Také jsem ovšem výše uvedl, že na samotný šok se spolehnout nelze.
Na druhou stranu je třeba počítat s faktem, že čím má střela vyšší rychlost, roste také její průbojnost a to podstatně zvyšuje riziko prostřelení protivníka a ohrožení nezúčastněných osob.
Příklad 18: Jako odstrašující příklad lze uvést případ rakouské policistky, která byla napadena útočníkem ozbrojeným nožem. K obraně použila služební pistoli Glock 17 ráže 9 mm Luger a zasáhla jej celoplášťovou ogivální střelou do ramene. To útočníka v žádném případě nezastavilo, takže mu musela druhou ranou prostřelit hlavu. Bohužel byla první střelou, proniknuvší útočníkovým tělem, usmrcena žena, která se v tu chvíli pohybovala 50 m od místa incidentu.
Příklad 19: Nedávno také došlo k politováníhodné události u Českých Budějovic, kde jeden podnikatel v afektu vystřelil z pistole ráže 9 mm Luger na dva policisty stojící za sebou. Střílel šikmo zespodu, prvního zasáhl do hrudi a střela po proniknutí jeho tělem zasáhla do hlavy a usmrtila druhého. První policista zemřel v nemocnici.
Z tohoto pohledu je tedy žádoucí, aby střela zůstala v těle protivníka, popřípadě, aby v případě jeho prostřelení po jeho opuštění disponovala již jen minimem energie.
To opět odporuje požadavkům na ranivý účinek, neboť pro způsobení rychlého poklesu krevního tlaku je vhodné, aby krev z těla odcházela jak otvorem vstřelu, tak výstupním otvorem.
Proto je nutné hledat co nejlepší kompromis mezi oběma požadavky.
Za ideální projektil lze tedy uvést poloplášťovou střelu ve tvaru komolého kužele, neboť poloplášťové střely dosahují slušného ranivého účinku při zachování dostatečné hloubky vstřelu. Velmi dobré výsledky mají také celoplášťové střely téhož tvaru. Zde už ovšem výrazně roste zmíněné riziko prostřelení cíle (i když samozřejmě komolý kužel v těle „brzdí“ mnohem účinněji než ogivál téže ráže). Poloplášťové a bezplášťové střely také výrazně snižují riziko odrazu od překážky (např. pokud je za protivníkem stěna). Z hlediska ranivého účinku však bezplášťové střely nelze jednoznačně doporučit. Tyto střely se příliš rychle deformují na úkor průbojnosti a s deformací začínají např. už při nárazu do pevného oblečení. Stačí si porovnat Marshallovy údaje mezi olověnou .357 Mag. a celoplášťovým komolým kuželem .40 S&W a současně srovnat technické parametry uvedeného střeliva. Tyto dva náboje jsou také podle mne nejlepší pro svou třídu zbraní, tedy .357 Magnum pro revolvery a .40 S&W u pistolí, dále následují náboje .45 ACP, .45 Long Colt a .44 Special.
Na úplný závěr nezbývá než konstatovat, že nejdůležitější je samotné umístění zásahu, protože stoprocentně účinná střela prostě neexistuje.
Read more: http://www.valka.cz/clanek_10577.html#ixzz0cU1PIb5p
V sedmdesátých letech 20. století došlo k dalším rozsáhlým výzkumům v této oblasti. Klíčové prvky těchto studií tvořily experimenty se střelbou do speciální balistické želatiny. Tyto pokusy definitivně potvrdily teoretické úvahy badatelů Hungera a Woodruffa z 19. století.
Hunger už v roce 1848, při pokusech se zvířaty zjistil, že při vysokých dopadových rychlostech střel dochází k poranění tkáně v širokém okolí podél střelného kanálu. Aby tyto změny v mechanismu poranění vysvětlil, formuloval teorii hydrodynamického efektu.
Přesně o 50 let později Woodruff tento jev experimentálně demonstroval střelbou do vrstvy vody. Tím také dokázal vznik okamžité dutiny, zvané též explozivním efektem nebo dočasnou či kmitající dutinou.
Na tato bádání pak navázal zmiňovaný výzkum ze sedmdesátých let. Hydrodynamický efekt a vznik dočasné dutiny byl studován na specializovaných pracovištích, za použití různých fotografických technik a rychloběžných kamer.
Společně s tímto výzkumem také kooperovalo studium skutečných zranění z války ve Vietnamu a na Středním východě. Výsledky nebyly zcela jednoznačné, protože lidské tělo se, díky různé hustotě svých různých částí a přítomnosti kostí, chová odlišně do želatinových modelů. Nakonec byly formulovány obecné rezultáty, vztahující se však pouze na plášťové střelivo. Důvody byly dva – zaprvé se expanzní, poloplášťové a bezplášťové střelivo deformuje velmi individuálně a za druhé je použití takovéhoto střeliva ve vojenských konfliktech zakázáno, takže dostatečná suma zkušeností z praktického použití se vztahovala jen na celoplášťové střely.
Získané poznatky s konečnou platností potvrdily, že částice terčového materiálu jsou urychlovány do stran úměrně s tím, jak roste dopadová rychlost střely. Tím byl vytvářen ranivý kanál o průměru několikanásobně větším než ráže střely. Pružností tkáně se pak částice opět vrací do původní polohy, přičemž dochází k sekundárnímu poškození tkáně vlivem střídajících se vln tahového a tlakového napětí.
Dočasná dutina začíná vznikat u střel s dopadovou rychlostí nejméně 305 ms-1. Podle převládajícího ranivého mechanismu pak byly plášťové střely rozděleny do tří kategorií:
1. střely s rychlostí do 370 ms-1
2. střely s rychlostí od 370 do 760 ms-1
3. střely s rychlostí nad 760 ms-1
U celoplášťových střel 1. kategorie převažují především poranění typu rozdrcení a roztržení tkáně. Smrtelná zranění nastávají při přímém poranění hlavy, krajiny srdeční a někdy i krajiny břišní. Ranivý kanál je zamořen nesterilní střelou.
Pro střely 2. kategorie je typický vznik dočasné dutiny střední velikosti, přičemž tato dutina má tvar válce. Poměr ráže střely a průměru tohoto válce je 1:2 až 1:5. Ploché kosti jsou proráženy zpravidla bez vzniku úlomků, zatímco dlouhé kosti se podélně i příčně štěpí. Ohřev střely při průchodu hlavní ani aerodynamickým ohřevem za letu nezaručuje její sterilitu. Ranivý kanál je proto kontaminován jak materiálem střely, tak okolním prostředím, jež je nasáto při pulsování dutiny. Výrazně vzrůstají komplikace při zásahu krajiny břišní.
Vysokorychlostní střely 3. kategorie působí na cíl především rázovou vlnou, vznikající kompresí prostředí při dopadu na tkáň. Rázová vlna se pak v organismu šíří rychlostí až 1545 ms-1 a tlak dosahuje 10 MPa, což sedmkrát více než u střel 2. kategorie. Dočasná dutina i ranivý kanál mají tvar trychtýře, s vrcholem v místě vstupu střely. Zkušenosti z Vietnamu prokázaly, že lehké vysokorychlostní střely ráže 5, 56 mm z pušek M-16 mají malou stabilitu a při pronikání tělem se převrací a v závěru své dráhy zpravidla letí dnem dopředu. To samozřejmě zvyšuje ranivý účinek, např. při zásahu stehna touto střelou měl vstupní otvor průměr 8 mm a výstupní plochu 60 x 80 mm. K tříštění kostí docházelo i bez jejich přímého zasažení. Při poranění hrudníku (mimo srdeční oblast) nedošlo k nijak rapidnímu nárůstu smrtelných zranění, zřejmě kvůli odolnosti houbovité struktury plicních laloků vůči rázové vlně. Naopak při poranění dutiny břišní došlo k rozsáhlým poškozením rázovou vlnou hydrodynamického efektu, zejména k roztříštění jater, popraskání střev a žaludku, s velkým přemístěním jejich obsahu. Při průstřelu lebky byl centrální defekt ploché kosti ohraničen 2 – 3 cm širokou sekundární frakturovou zónou s vysokou fragmentací, z níž se pak šířila spirálová nebo hvězdicová linie trhlin až do vzd. 10 cm. Mozková tkáň byla těžce porušena výraznou rázovou vlnou, jejíž účinky se navíc násobily interferencí odrazů uvnitř dutiny lebeční. Zatímco střela byla díky vysoké rychlosti nyní dokonale sterilní, ke kontaminaci ranivého kanálu docházelo nasátím okolního prostředí pulsováním dočasné dutiny.
Navzdory všem poznatkům je přesto obtížné stanovit jednotný model zranění nebo nějakým způsobem ohraničit jakési hodnoty. Některé případy z praxe totiž značně vybočují z rámce předchozích teoretických úvah.
Příklad 11: V průběhu americké akce v Mogadišu v roce 1993 jeden americký voják zblízka zasáhl tři Somálce z pušky M-16 ráže 5, 56 × 45 mm. Ačkoli si byl naprosto jist kvalitními zásahy, po chvíli mohl s úžasem sledovat, jak se dva zranění Somálci zvedli a odtáhli do bezpečí třetího.
Příklad 12: Během už zmiňované přestřelky na 82. ulici zasáhl Platt jednoho z agentů ze vzdálenosti tří metrů puškou Ruger Mini ráže 5, 56 × 45 mm do pravé ruky, ten přesto dokázal zraněnou rukou ještě dvakrát vystřelit a byl vyřazen z boje až zásahem do hlavy. O chvíli později zasáhl Platt stejnou zbraní agenta Mirelesse do ruky a nohy, ani ten však nebyl vyřazen z boje a později dokonce sám oba zločince zneškodnil.
Faktem zůstává, že dočasná dutina byla od té doby značně přeceňována. Americký výzkum se zaměřil na pokusy zvýšit vytváření rozsáhlé kmitající dutiny i u relativně málo výkonných střel z krátkých palných zbraní. Bylo zjištěno, že značného zvětšení kmitající dutiny může být dosaženo použitím rychlých celoplášťových střel ve tvaru komolého kužele, dále rychlých střel bezplášťových, poloplášťových a zejména expanzních. Závěrem výzkumu bylo pro krátké palné zbraně jako nejvýhodnější stanoveno použití lehkých vysokorychlostních expanzních střel. To byl samozřejmě naprosto revoluční obrat o 180° oproti výzkumům z počátku 20. století. Podle nových poznatků byla tato moderní munice favorizována díky své schopnosti vytvořit relativně velkou plošnou kmitající dutinu nevelké hloubky, přičemž bylo argumentováno tím, že nervová zakončení, jejichž podráždění bylo z hlediska těchto výzkumů zásadní pro vyvolání paralyzujícího šoku, jsou umístěna nejhustěji těsně pod pokožkou a jejich hustota pak s rostoucí hloubkou od povrchu těla klesá.
Tyto závěry pozoruhodným způsobem korespondují z poznatky publikovanými plukovníkem Applegatem už před 2. svět. válkou. Tento vojenský policista a specialista pro boj zblízka jak beze zbraně, tak za použití chladných i střelných zbraní, sbíral veškeré dostupné zkušenosti z pouličních rvaček a šarvátek. Jedním z jeho nejpozoruhodnějších tvrzení bylo, že vysokorychlostní náboj 7, 63 mm Mauser (hmotnost střely 5,5 g, V0=442 ms-1, E0=542 J. Z tohoto náboje se později vyvinul sovětský náboj 7, 62 Tokarev s podobnými balistickými vlastnostmi) se opakovaně ukázal jako účinnější, z hlediska rychlého vyřazení protivníka, než náboj .45 ACP!
Vysokorychlostní lehké expanzní střely se tak staly standardem amerického policejního střeliva zvaného Silvertip na dlouhou dobu. Než ovšem přišel šok v podobě přestřelky v Miami. Tato přestřelka bude podrobně popsána v samostatném článku, takže nyní jen krátce.
Příklad 13: Po přestřelce na 82. ulici v Miami (viz výše) byly střely Silvertip podrobeny novému zkoumání – agent FBI Dove zasáhl zločince Platta do pravé paže, ale expanzní střela, třebaže pronikla bicepsem, nedokázala už vniknout do hrudníku. Platt tak zůstal, navzdory ošklivému zranění, bojeschopný. V dalším průběhu přestřelky agent FBI Mireless zranil Platta třikrát (!) střelami ráže .357 Magnum (!) a ten se stále držel na nohou.
Oba druhy střeliva byly typu Silvertip, což jsou vysokorychlostní náboje s expanzní olověnou střelou a s její sníženou hmotností. V boji zblízka mají teoreticky ještě mít dostatečnou účinnost, ale na větší vzdálenosti jejich účinek prudce klesá. Jsou určeny k boji v městské zástavbě, aby se snížilo riziko zranění nebo usmrcení civilistů, jak v případě prostřelení cíle, tak odraženými střelami.
Okamžitým důsledkem této přestřelky byl nový rozsáhlý výzkum řízený National Institute of Justice (národní ústav spravedlnosti), konkrétně pak FBI. Výzkum byl veden dr. M. Facklerem, dlouholetým chirurgem a ředitelem Laboratoře střelných zranění americké armády. Výzkum byl ukončen v roce 1984 a jeho výsledky byly jednoznačné.
Působení hydrodynamické tlaku v těle při zásahu střelou je značně závislé na prostředí v němž se střela pohybuje. Například při průstřelu srdce ve fázi, kdy se v srdci nenachází krev, tedy v systole, vznikají zpravidla jen hladké průstřely. V okamžiku, kdy je naopak srdce krví naplněno, dochází vlivem explozivního efektu k rozsáhlým devastacím. Podobně se ukázalo, že sice může dojít k závažnému poranění vnitřních orgánů, ležících v poměrně velké vzdálenosti od střelného kanálu, avšak jediné orgány, které jsou dostatečně křehké, aby mohly být zničeny kmitající dutinou, jsou játra, částečně ledviny a mozek. Z hlediska tkáně, dochází sice k jejímu pružnému stlačení, to ale nijak nevybočuje z možností tkáně a navíc takřka okamžitě zaniká. K určitému poškození sice dochází, avšak nijak rapidnímu. Ukázalo se, že ani soudní patolog nebyl běžně schopen spolehlivě identifikovat průstřel ogivální střelou ráže 9 mm Luger a střelou ve tvaru komolého kužele téže ráže. Celkově tedy bylo zhodnoceno, že podíl okamžité dutiny na fyzickém vyřazení protivníka je velmi nejistý.
Jde-li o psychický účinek zásahu, zde bylo nepochybně prokázáno, že kmitající dutina se na něm podílí. Psychický účinek je však silně individuální záležitost a tudíž se na něj nelze spolehnout jako na vodítko protivníkova úplného zneškodnění. Také podráždění nervových zakončení po určité době odezní. Ačkoli se tedy kmitající dutina podílí na šokovém účinku střely, je celkově její podíl na trvalém vyřazení protivníka malý.
Jakékoliv hranice účinnosti kmitající dutiny však nakonec nebylo možno objektivně definovat určitými konstantními hodnotami, neboť je zde nutno počítat s obrovským množství individuálně proměnných hodnot a podmínek.
Nakonec tedy výzkumný tým sice potvrdil účinnost vysokorychlostních expanzích střel, ale současně určil za nejdůležitější faktor účinnosti náboje dostatečný průnik živou hmotou a velikost střelného kanálu. Vysoká průbojnost projektilu také podle něj dává šanci pro dostatečné zranění i přes silný oděv, končetinu či jinou obdobnou překážku. Předčasná či příliš rychlá expanze střely může zabránit zásadnímu zranění některého z vitálních orgánů.
Příklad 14: Dmitrij Fjodorovič Loza velel za II. svět. války sovětskému tankovému praporu vyzbrojenému americkými tanky Sherman. V příslušenství těchto tanků byly také americké samopaly Thompson ráže .45 ACP. Loza takto odpověděl na dotaz o jejich kvalitách: „Každý Sherman dorazil se dvěma samopaly Thompson ráže 11,43 mm (.45 ACP), vskutku velký náboj! Ale ten samopal byl k ničemu. Měli jsme s ním špatné zkušenosti. Několik našich mužů se dostalo do hádky, měli na sobě vycpávané pláště. Jejich hádka se zvrhla a oni na sebe vystřelili, kulka se zavrtala do pláště. Tolik k bezcennému samopalu. Vezměte si německý samopal se skládací pažbou (MP-40). Milovali jsme ho pro jeho skladnost. Thompson byl velký. V tanku jste se s ním nemohli otočit.“
Závěry
Ze shrnutí všeho výše uvedeného vyplývá následující:
Zásah lidského těla střelou způsobuje dva hlavní účinky - psychologický a fyzický.
Začneme tím psychologickým faktorem, který má mimořádnou váhu. Ačkoli je na jedné straně velmi nespolehlivý, na straně druhé může mít rozhodující vliv na vnímání účinku zásahu zasaženým. Psychologické a psychosomatické reakce často bývají příčinou kolapsu protivníka.
Psychický stav protivníka může být zásadně ovlivněn několika faktory. Zaprvé tu hraje důležitou roli emocionální stav protivníka. Lidská mysl je schopna velmi účinně potlačovat strach, pud sebezáchovy i bolestivé podněty. Především pak vlivem odhodlání, vzteku, vzrušení nebo při intenzivní koncentraci na určitý úkon. To velmi dobře charakterizuje situaci, kdy jde o život. Dokládají to výkony několikanásobně zraněných vojáků v bojových situacích nejrůznějších vojenských konfliktů.
Na druhou stranu z Marshallových studií (viz. dále) vyplývá, že 50 % lidí zasažených do jakékoliv části těla přestává okamžitě bojovat, ačkoli jim zranění fyzicky nebrání v boji pokračovat. Pak se jedná čistě o psychickou reakci. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, řada odborných studií na toto téma také uvádí, že zasažení po zásahu okamžitě padají k zemi, protože si častým sledováním akčních filmů prostě „navyknou“ na přehnanou účinnost palných zbraní ve filmech. Když je tedy takový člověk neustále utvrzován v představě, že kapesní pistolka prohodí člověka výkladní skříní apod., podvědomě takto při zásahu také zareaguje.
Této skutečnosti údajně chtěla využít CIA v době války ve Vietnamu, kdy mezi severními Vietnamci rozhlašovala, že šok při zranění kulkou ráže 5, 56 mm z M -16 způsobuje smrt i při zásahu do prstu. Údajně pak skutečně docházelo ke smrtelným zraněním při zásazích do periferních částí těla.
Příklad 15: Jeden americký policista asi žil dlouhou dobu ve strachu z pouliční přestřelky. Pravděpodobně se domníval, že jestli k ní skutečně dojde, bude to jeho konec. Častým opakováním svých obav se tak zřejmě nevědomky „naprogramoval“. Když byl pak skutečně zasažen do ruky střelou ráže .25 ACP (6, 35 mm Br.), což bylo zranění jen o málo horší než při zásahu vzduchovkou, okamžitě zemřel!
Příklad 16: Jiný policista z Illinois byl z bezprostřední blízkosti střelen do podbřišku, kde ucítil palčivou bolest a byl sražen k zemi. Byl však dobře vycvičen, takže palbu ihned opětoval a útočníka zneškodnil. Vzápětí se ohledal a ke svému úžasu na sobě nenašel žádné zranění. Také jeho tělo podvědomě zřejmě reagovalo na zásah, ke kterému sice nedošlo, ale který pokládalo za jistý.
Takovéto mentální reakce na zásahy (i předpokládané) však nelze žádným způsobem předvídat nebo s nimi dokonce počítat, protože jako všechny psychické pochody podléhají značným individuálním výkyvům.
Dalším činitelem, který může zásadně ovlivnit psychickou reakci zasaženého může být vysoká hladina adrenalinu v krvi. Adrenalin je jeden z nejúčinnějších hormonů, jakým lidský organismus disponuje. V medicíně se používají jeho injekce k obnovení srdeční činnosti. Zvýšený přísun adrenalinu může způsobit, že člověk prostě na zranění nezareaguje. V řadě případů došlo k tomu, že lidé byli postřeleni a přitom to vůbec nezaregistrovali, dokud je na tuto skutečnost někdo neupozornil. Byly také zaznamenány případy, kdy zasažený ignoroval řadu zásahů jak z krátkých, tak dlouhých zbraní a dokonce brokovnic. Toto asi většina z nás dobře zná ze sportu, kde vás ostatní musí upozornit, že vám teče krev a vy to přitom vůbec necítíte. Bolest přichází až po zápase.
Posledním z hlediska výčtu, avšak nikoli z hlediska důležitosti, je vliv omamných látek na psychiku zasaženého. Požití léčiv (analgetika, tišící prostředky) nebo drog (včetně alkoholu) může zásadně ovlivnit vnímaní zásahu. Nejenom, že tlumí reakce postřelené osoby a snižují práh bolesti, mohou také podstatně zvýšit její agresivitu. Toto „nabuzení“ může snížit citlivost vůči zraněním do té míry, že protivník zásahy vůbec nevnímá. U tvrdých drog také může dojít k pocitu „pohledu z venku“, kdy má takový zfetovaný jedinec dojem, že „vystoupil“ ze svého těla, které nyní funguje jen jako poslušný robot, bez ohledu na jeho devastaci.
Nyní k onomu fyzickému působení zásahu. Ze všech výše uvedených skutečností lze vyvodit jednoduchý závěr: Jediným spolehlivým prostředkem k zneškodnění protivníka je vyřazení funkce jeho centrálního nervového systému.
Toho lze dosáhnout dvěma způsoby. Buď samotnou destrukcí tohoto systému nebo jeho kolapsem v důsledku nedostatku kyslíku.
Destrukcí centrálního nervového systému se rozumí zničení mozku při průstřelu lebky nebo přerušení míchy při zasažení páteře. Zasažení páteře je zcela náhodné a nelze s ním počítat, obzvláště když náš protivník k nám bude stát pravděpodobně čelem, takže páteř samotná (jakožto cíl) je skryta. Navíc by bylo zapotřebí dostatečně průbojné střely, která by musela nejdřív proniknout celým tělem. Také hlava je v bojové situaci velmi nespolehlivým cílem (proč tomu tak je si vysvětlíme v jiném článku o taktice). Na druhou stranu je průstřel lebky nejjistějším způsobem vyřazení člověka z boje. Ani zde však nelze hovořit o stoprocentní účinnosti. U pomalejších střel (pod 300 ms-1) je třeba většinou zasáhnout mozkový kmen nebo malý mozek. Byly doloženy případy, kdy i po průstřelu hlavy byli někteří jedinci určitou dobu ještě fyzicky aktivní.
Příklad 17: Jeden muž se rozhodl spáchat sebevraždu pod svým oblíbeným stromem v zahradě. Vzal si k tomu zbraň ráže .22 Long Rifle a jeden náboj. Prostřelením hlavy se mu však nepodařilo se usmrtit. Policie podle krevních stop zjistila, že si zašel do domu pro další náboj, opět se vrátil ke stromu, kde byl na druhý pokus úspěšný. Celkem absolvoval s prostřelenou hlavou dráhu 70 m.
Jestliže se nemůžeme spolehnout na přímý zásah orgánů centrální nervové soustavy, musíme ji vyřadit z činnosti omezením přísunu kyslíku. Toho lze dosáhnout poklesem krevního tlaku, jenž přivodíme způsobením dostatečně účinného krvácení. Ztráta krve způsobí poruchy okysličování organismu. To se projevuje ochablostí, zhoršením koordinace pohybů i zmenšením jejich rychlosti, poruchami rovnováhy, zhoršením vidění, které vede až k úplné ztrátě zraku, následuje zhroucení, bezvědomí a nakonec i smrt.
Z našeho pohledu je samozřejmě zásadní, aby k poklesu krevního tlaku došlo co nejrychleji. Toho je možno docílit nejlépe zásahem tzv. vitálních orgánů. Ty buď přímo udržují krevní oběh či se podílí na okysličování krve nebo mají jiné důležité funkce a jsou tudíž dobře prokrveny. Jedná se zejména o srdce, játra a ledviny. Všechny tyto orgány jsou však v lidském těle uloženy poměrně hluboko, proto musí střela mít dostatečnou průbojnost. Současně je třeba zabezpečit dostatečnou intenzitu krvácení a efektivní odtok krve. Z toho plyne nutnost dosáhnout kromě dostatečné hloubky střelného kanálu také jeho maximálního průměru. I když ale dosáhneme trvalé dutiny o velkém objemu, což zajistí rychlé odvedení krve ven z těla, je třeba si uvědomit, že i při přímém zásahu srdce je v krevním oběhu dostatek kyslíku na zabezpečení 10-15 sekund plné funkce mozku i svalů. Po celou tuto dobu tedy může protivník být stále bojeschopný (viz. příklad 3).
Výběr střeliva
Ted už tedy víme, jak střela v těle působí. Podle jakých kritérií si ale vybrat tu správnou munici?
Dříve než si tuto otázku zodpovíme, řekneme si jaké možnosti máme v tomto směru ze zákona. Podle v současnosti platného zákona č. 119/2002 o zbraních a střelivu se zakázaným střelivem rozumí:
"Střelivo
1. se střelou průbojnou, výbušnou nebo zápalnou,
2. pro krátké kulové zbraně se střelou šokovou nebo střelou určenou ke zvýšení ranivého účinku,
3. které neodpovídá dovolenému výrobnímu provedení, a
4. vojenská munice;"
Smyslem tohoto ustanovení je maximálně ztížit v civilním sektoru dostupnost určitých druhů nábojů, jejichž vysoká účinnost není vždy nezbytná k dostatečné sebeobraně osoby v smyslu zákona. Vysoký průbojný účinek by ohrožoval životy policistů i dalších osob vystupujících (resp. zasahujících) ve státním a veřejném zájmu, a to i v případě, že by tyto osoby byly chráněny neprůstřelnými vestami. V případě nábojů se zvýšeným ranivým účinkem je respektována skutečnost, že expanzní munice je považována za zakázanou podle Směrnice Rady Evropského společenství č. 91. 477/CEE ze dne 18.6.1991.
Použité obecné vymezení zakázaného střeliva vyplývá z nemožnosti provedení taxativní výčtu zakázaných konstrukcí nábojů. Proto Ministerstvo hospodářství ČR dne 28.6.1996 vydalo vyhlášku č. 215/96 mimo jiné pozitivně vymezující dovolené výrobní provedení střeliva:
„Za dovolené výrobní provedení střeliva se považuje
a) střelivo se střelou celoplášťovou, poloplášťovou, olověnou, plastovou, pryžovou a značkovací. Jádro střely smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž plášť střely smí být ocelový, tombakový, plastový, teflonový nebo měkkým kovem pokovený
b) signální a pyrotechnické střelivo s akustickým, světelným a dýmovým efektem
c) střelivo se středovým zápalem s hromadnou střelou a s nábojnicí delší než 50 mm“
Zde stanovený taxativní výčet střel určuje, že budou-li tyto střely použity v náboji jde o střelivo dovolené. Významným hlediskem je jádro střely , které smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž tvrdost tohoto materiálu stanovena není (např. olovo). Dovoleným střelivem tedy nejsou náboje se střelami s ocelovým jádrem.
Protože se ustanovení této vyhlášky zjevně dostává do rozporu s výše citovanou částí zákona, vzneslo občanské sdružení LEX (zabývající se ochranou práv občanů) dotaz na Ministerstvo vnitra. To celou záležitost upřesnilo takto:
„Podle ustanovení § 28 odst. 4 zákona o zbraních je držitel zbrojního průkazu skupiny E mimo jiné oprávněn nabývat do vlastnictví střelivo do střelných zbraní, které je oprávněn držet a to po předložení průkazu zbraně. Z uvedeného tedy vyplývá, že držitel zbrojního průkazu skupiny E může do střelných zbraní, které je oprávněn držet, užívat střelivo, které je do těchto zbraní určeno, kromě zakázaného střeliva (§ 4 písm. b) zákona o zbraních), jehož nabytí vlastnictví, držení nebo nošení podléhá udělení výjimky.“
Z výše uvedeného tedy plyne, že běžný občan může ke své obraně používat střelivo odpovídající dovolenému výrobnímu provedení. Zbývá si jen vybrat střelivo s tou správnou účinností a jak, to si řekneme právě teď.
Účinnost střeliva je posuzována různě. Často bývá odvozována od dopadové energie. Jedná se o teoretickou pohybovou energii střely, vypočtenou jako čtverec její rychlosti (ms-1) vynásobený hmotností (kg) dělenou dvěma.
Podle balistika a matematika B. Kneubühla, vedoucího štábu zbrojní techniky švýcarské armády, např. musí nedeformovatelné, většinou celoplášťové střely vykazovat dopadovou energii 350-400 J. Deformovatelné střely (především expanzní) mohou disponovat energií nižší, postačí 250-300 J (viz. tabulka).
Náboj
Hmotnost střely
Rychlost [ms-1]
Energie [J]
TKO
grainy
gramy
.22 Long Rifle
39
2,56
330
140
1,3
.22 Long Rifle High Velocity
36
2,33
410
195
1,5
.22 WMR
40
2,6
615
491
2,5
6, 35 mm Browning
51
3,3
238
93
1,4
7,65 mm Browning
73
4,75
318
240
3,4
9 mm Browning
92
6
291
254
4,4
9 mm Makarov
95
6,1
310
286
4,8
7, 62 mm Tokarev
85
5,5
502
693
6,3
.38 Special
158
10,25
271
376
7,6
9 mm Luger
124
8
360
518
7,4
.40 S&W
180
11,7
295
509
9,9
.44 Special
240
15,5
245
465
12,1
.45 Long Colt
250
16,2
260
570
13,7
.45 ACP
230
14,9
260
504
12,6
.357 Mag.
158
10,25
425
926
11,2
Dalším často používaným měřítkem bývá hybnost střely, což je součin rychlosti a hmotnosti střely. Dodnes se kupříkladu používá v některých sportovních disciplínách, např. v praktické střelbě IPSC.
O něco lepším způsobem vyjádření účinnosti střel, je tzv. Taylorovo číslo. Označuje se zkratkou TKO (Taylor Knock Out) a používají jej lovci těžké africké zvěře. Jedná se opět o součin rychlosti a hmotnosti, nyní je však také zohledněn průměr střely. Vzorec pro výpočet je následující:
TKO = m (gr) × v (fps) × p (in)
7000
Kde m je hmotnost střely (grains-grány;1 grán je 0,0648 gramu), v je rychlost (stopy za sekundu; 0,305 ms-1) a p průměr střely (palce; 1 palec je 25,4 mm). Čím vyšší index, tím samozřejmě lépe.
Všechny tyto způsoby určování účinnosti střeliva jsou sice hezké, ale současně jaksi nic neříkající. Jejich společným problémem je, že nikdo pořádně neví, jak se všechny tyto vlastnosti doopravdy projevují v účinnosti střely.
Výše jsem si řekli, že hlavním požadavkem na obranné střelivo je vytvoření co největší trvalé dutiny, která zabezpečí dostatečný odtok krve a pokles tlaku. Velikost trvalé dutiny závisí na její délce a jejím průměru. Souvisí tedy s průbojností střely a jejím průměrem, popř. schopností se deformovat. Obecně lze říci, že drtivá většina celoplášťových střel zanechává střelný kanál o průměru zhruba 1,2 ráže. Moderní střelivo s předem definovanou deformací (expanzní střely) sice může průměr trvalé dutiny zvětšit až na 1,8 ráže, ale jak už víme, tato munice je u nás zakázána. Někde mezi těmito hodnotami budou ležet střely poloplášťové a bezplášťové. Problémem je, že když zvýšíme jeden z těchto faktorů, např. průměr trvalé dutiny, ztratíme okamžitě na druhém, tedy její délce.
Jakkoliv to zní nepravděpodobně, shrnutím všeho, co jsme dosud uvedli, je jasné, že hlavní požadavek sebeobrannou munici je její průbojnost (je zajímavé, že ke stejným závěrům došli i zmiňovaní odborníci z 19. stol). Řekli jsme si totiž, že zásadní je poranění vitálních orgánů. Ty však leží dost hluboko, obzvlášť když budeme uvažovat též šikmý vstřel navíc třeba spojený s průstřelem žebra či paže (v boji má většina lidí ruce před tělem) nebo potřebou prostřelit třeba zimní vycpávanou nebo koženou bundu.
Když budeme chtít zvětšit průměr střelného kanálu, musíme nechat zdeformovat střelu tak, aby se zvětšil její čelní průřez. Tím ovšem vzroste i odpor střele kladený prostředím. Tento odpor roste se čtvercem průměru, to znamená, že pokud se čelní průměr střely zdvojnásobí, její čelní plocha a tedy i odpor vzrostou čtyřnásobně a poměrně tak poklesne i průbojnost.
Musíme proto hledat co nejvýhodnější poměr mezi průbojností střely a její deformační schopností. Obecně se uvádí jako optimální deformace do hřibovitého tvaru s čelním průměrem do velikosti dvou ráží.
Tento problém si lze také prakticky ověřit střelbou do bloku balistické želatiny. V takovém případě k ověřování ranivých schopností střely existují poměrně dokonalé experimentální metody, ale ty jsou pro svou náročnost na přípravu, vybavení materiálem, výpočetní technikou a potřebnou výší odborné úrovně obsluhy běžnému spotřebiteli prakticky nedostupné nebo přinejmenším neúnosně drahé. Normální uživatel si může průbojnost a deformační schopnost střely ověřit střelbou do sloupce mokrých novin a do telefonních seznamů. Existují sice názory, že o reálné účinnosti střely proti člověku se tímto způsobem nedá dozvědět téměř nic, ale výsledek přece jen částečně vypovídá o poměrné průbojnosti, o deformovatelnosti a pevnosti střely. Logicky lze říci, že střela, která má největší průbojnost v telefonních seznamech, bude také mít obdobné výsledky při střelbě do lidských tkání. Ideální střela je pak taková, která bude nabízet nejvyšší hodnotu součinu průbojnosti s druhou mocninou průměru deformované střely.
Podle jiných autorů je také eventualitou objem střelného kanálu, který v sobě zhrnuje jak plochu průřezu kanálu, tak i hloubku vniku střely, experimentálně zjišťovat střelbou do suchého smrkového dřeva. Dobrým měřítkem ranivého účinku při průbojném působení střely, je prý také možnost objem střelného kanálu matematicky vypočítat podle vzorce :
V (cm3 ) = 0.00028 G × v 1,5
kde je V objem střelného kanálu, G hmotnost střely (g) a v dopadová rychlost střely (m/s). Podle tohoto kriteria vychází následující průbojná ranivost některých druhů střel :
Náboj
Objem střelného kanálu
.22 Long Rifle
4,29 cm 3
.22 Long Rifle High Velocity
5,41 cm 3
.22 WMR
11,1 cm3
6, 35 mm Browning
3,39 cm 3
7,65 mm Browning
7,54 cm 3
9 mm Browning
8,33 cm 3
9 mm Makarov
9,32 cm 3
7, 62 mm Tokarev
17,32 cm 3
.38 Special
12,80 cm 3
9 mm Luger
15,29 cm 3
.40 S&W
16,59 cm 3
.44 Special
16,64 cm3
.45 Long Colt
19,01 cm3
.45 ACP
17,48 cm 3
.357 Mag.
25,14 cm 3
Přičemž při objemu kanálu do 5 cm3 se ranivý účinek pokládá za velmi slabý, 5-7 cm3 slabý, 7-10 cm 3 střední, 10-12 cm 3 silný a více než 12 cm 3 za velmi silný.
Jak už jsme si ovšem řekli, toto jsou jen relativní průbojné účinky odpovídající střelbě do dřeva či jiného terčového materiálu, přičemž účinek v lidském těle je silně individuální. Logicky je také třeba poznamenat důležitou věc. Podle tohoto vzorce má náboj 7, 62 Tokarev a náboj .45 ACP prakticky stejnou účinnost co se týče schopnosti vytvořit střelný kanál o velkém objemu. Je ovšem zřejmé, že Tokarev (a třeba také .22 WMR) to dokáže jen za cenu velmi dlouhého střelného kanálu. Pokud ale vezmeme v úvahu, že hloubka lidského trupu bude kolem 30 cm, můžeme konstatovat, že v případě průstřelu oběmi rážemi bude výhoda na straně pětačtyřicítky, neboť délka střelného kanálu je omezena právě hloubkou cíle. Při stejné délce střelného kanálu vytvoří tedy zákonitě větší objem střelného kanálu střela většího průměru. Proto jsou tedy tak výhodné náboje velkých ráží.
S asi nejlepším způsobem hodnocení účinnosti střeliva přišli v devadesátých letech dva američtí balistici Evan Marshall (dlouholetý policejní důstojník z Detroitu) a Edwin Sandow (jindy psáno Sanow) a nejnovější výsledky svých výzkumů publikovali v knize Street Stoppers (jindy bývá název jejich práce označován jako Zastavovací síla ručních palných zbraní, Definitivní studie nebo Výsledky z ulice).
Analyzovali záznamy o ozbrojených střetnutích, ke kterým došlo v USA za posledních dvacet let (jindy se udává 15 let). Zkoumali přitom mnoho tisíc případů skutečných použití zbraně, v nichž zpravidla na jedné straně stáli policisté; touto skutečností je do jisté míry ovlivněno statistické zastoupení jednotlivých ráží. Vybírány byly pouze případy, kdy došlo k jedinému zásahu do trupu a zjišťován podíl případů, kdy osoba po tomto jediném zásahu nebyla schopna pokračovat v útoku a nanejvýš urazila vzdálenost do 10 stop (3m). Vyloučeny přitom byly zásahy do hlavy, vícenásobné zásahy a případy z doslechu. Na podkladě těchto informací získali údaje o určitém procentu úspěšnosti různých typů střeliva - tedy pravděpodobnosti zneškodnění protivníka jednou ranou.
Pro naše podmínky má ovšem Marshallův výzkum do jisté míry sníženou informační hodnotu, protože jednak v souboru výrazně převažovalo americké střelivo a navíc se na prvních místech umístily náboje s expanzivními střelami u nichž se procento účinnosti již skutečně blíží magické stovce. U „klasického“ střeliva nebyly bohužel zohledněny všechny ráže, ani všechny rozmanité konstrukce střel jedné ráže. Měl jsem k dispozici dva různé zdroje těchto údajů, tam kde se liší, jsem použil rozmezí.
Náboj
Konstrukce střely
Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle
Olověný ogivál
21 %
6, 35 mm Browning
Ogivální celoplášť
23 %
.38 Spec. (hlaveň 2“)
Olověný ogivál
49 %
7,65 mm Browning
Ogivální celoplášť
50 %
9 mm Browning
Ogivální celoplášť
50 – 52 %
.38 Special (hlaveň 4“)
Olověný ogivál
51 – 52 %
9 mm Luger
Ogivální celoplášť
62 – 63 %
.45 ACP
Ogivální celoplášť
63 – 64 %
.44 Special
Olověný ogivál
65 %
.45 Long Colt
Olověný ogivál
69 %
9 mm Luger
Celoplášť komolý kužel
70 %
.357 Mag.
Olověná s prosekávací hranou
72 %
.40 S&W
Celoplášť komolý kužel
78 %
Je třeba zdůraznit, že tyto hodnoty platí pro jednotlivé ráže a typy střel, nikoliv však pro určité konkrétní náboje. Laborace u jednoho a téhož náboje se totiž velmi různí, zejména u revolverových nábojů. Např. náboj .357 Magnum bývá laborován od V0=370 ms-1 po V0=460 ms-1.
Pro úplnost uvedu též Marshallův index pro expanzní střelivo. Ačkoliv je u nás zakázané, je možno i z této tabulky získat cenné poznatky:
Náboj
Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle
34 %
.22 WMR
42 %
6, 35 mm Browning
25 %
.38 Spec. (hlaveň 2“)
67 %
7,65 mm Browning
63 %
9 mm Browning +P
70 %
.38 Special (hlaveň 4“) + P
83%
9 mm Luger + P
91%
.45 ACP
94 %
.357 Mag.
96%
.40 S&W
96%
Z těchto tabulek můžeme vyvodit řadu užitečných údajů. Zaprvé můžeme definitivně odmítnout obranné zbraně na malorážkové náboje (i .22 Magnum s plášťovou expanzní střelou má účinnost jen 42 %, s obyčejnou střelou to tedy bude výrazně méně). Ráže .45 Long Colt a .44 Special u nás nejsou příliš rozšířené, čemuž brání i vyšší cena tohoto střeliva. V poslední době však tyto dva náboje zažívají svoji renesanci, ten první i díky své oblibě u westernových střelců. Velmi překvapivé jsou prakticky shodné účinky ogiválních střel 9 mm Luger a .45 ACP; to v podstatě boří mýtus o „značné“ převaze zastavujícího účinku ve prospěch pětačtyřicítky. Na druhou stranu je jisté, že .45 ACP vytvoří střelný kanál o větším objemu, což způsobí rychlejší kolaps útočníka v důsledku ztráty krve. To také vysvětluje tvrzení amerických vojáků, že k vyřazení protivníka je zapotřebí 1-2 rány ráže .45 ACP a 3-4 kulky ráže 9 mm Luger.
Velmi zajímavý je také nárůst účinnosti mezi ogiválem 9 mm Luger a komolým kuželem téže ráže (to může mít souvislost s dočasnou dutinou, jak jsme o tom hovořili výše). Také náboj .40 S&W se střelou stejné konstrukce je velmi účinný. Lze očekávat, že podobného účinku by dosáhly i náboje .45 ACP a .357 Magnum s tímto typem střely (v případě .357 Magnum by tento účinek byl nepochybně mnohem vyšší vzhledem k vyšší rychlosti i energii oproti .40 S&W při nepatrně nižší hmotnosti střely). Pro malý počet údajů nebyly uvedeny údaje o dalších výkonných rážích. Analogicky však lze určitě očekávat, že i při použití střel klasické konstrukce by se mezi nejúčinnější ráže zařadily náboje jako .41 Action Express, .357 Sig, 10 mm Auto. Výkonnější náboje jako např. .41 a .44 Magnum nejsou pro praktické obranné použití příliš vhodné. Proč tomu tak je, si vysvětlíme v jiném článku.
Celkově lze Marshallovu studii označit za nejlepší vodítko při volbě obranné ráže a platný statistický soubor výsledků, velmi dobře vypovídajících o účinnosti toho kterého střeliva.
Závěr
Mám-li závěrem (pouze za svou osobu ovšem) provést nějaké shrnutí, pak asi takto:
Požadavky kladené na obrannou munici jsou dva a navzájem si odporují. Na jedné straně tedy máme potřebu co nejvyššího účinku na lidský organismus, na straně druhé musí obranná munice co nejvíce šetřit okolí. Riziko poranění nebo usmrcení nezúčastněných osob po prostřelení cíle nebo po odrazu střely musí být sníženo na minimum. Z tohoto hlediska jsou nejvhodnější náboje velkých ráží s pomalými střelami, které zároveň mají dobrý účinek i podle Marshallova indexu. Jsou to např. .45 ACP, .44 Special nebo .45 Long Colt.
Z hlediska samotného ranivého účinku jsou ideální vysokorychlostní obranné náboje. Je však třeba si uvědomit, že jen dva náboje středního výkonu, a to .357 Magnum a 7, 62 mm Tokarev, spadají svojí rychlostí do střel 2. kategorie, které mohou mít jakýs takýs šokový účinek, jak o tom hovoříme výše. Také jsem ovšem výše uvedl, že na samotný šok se spolehnout nelze.
Na druhou stranu je třeba počítat s faktem, že čím má střela vyšší rychlost, roste také její průbojnost a to podstatně zvyšuje riziko prostřelení protivníka a ohrožení nezúčastněných osob.
Příklad 18: Jako odstrašující příklad lze uvést případ rakouské policistky, která byla napadena útočníkem ozbrojeným nožem. K obraně použila služební pistoli Glock 17 ráže 9 mm Luger a zasáhla jej celoplášťovou ogivální střelou do ramene. To útočníka v žádném případě nezastavilo, takže mu musela druhou ranou prostřelit hlavu. Bohužel byla první střelou, proniknuvší útočníkovým tělem, usmrcena žena, která se v tu chvíli pohybovala 50 m od místa incidentu.
Příklad 19: Nedávno také došlo k politováníhodné události u Českých Budějovic, kde jeden podnikatel v afektu vystřelil z pistole ráže 9 mm Luger na dva policisty stojící za sebou. Střílel šikmo zespodu, prvního zasáhl do hrudi a střela po proniknutí jeho tělem zasáhla do hlavy a usmrtila druhého. První policista zemřel v nemocnici.
Z tohoto pohledu je tedy žádoucí, aby střela zůstala v těle protivníka, popřípadě, aby v případě jeho prostřelení po jeho opuštění disponovala již jen minimem energie.
To opět odporuje požadavkům na ranivý účinek, neboť pro způsobení rychlého poklesu krevního tlaku je vhodné, aby krev z těla odcházela jak otvorem vstřelu, tak výstupním otvorem.
Proto je nutné hledat co nejlepší kompromis mezi oběma požadavky.
Za ideální projektil lze tedy uvést poloplášťovou střelu ve tvaru komolého kužele, neboť poloplášťové střely dosahují slušného ranivého účinku při zachování dostatečné hloubky vstřelu. Velmi dobré výsledky mají také celoplášťové střely téhož tvaru. Zde už ovšem výrazně roste zmíněné riziko prostřelení cíle (i když samozřejmě komolý kužel v těle „brzdí“ mnohem účinněji než ogivál téže ráže). Poloplášťové a bezplášťové střely také výrazně snižují riziko odrazu od překážky (např. pokud je za protivníkem stěna). Z hlediska ranivého účinku však bezplášťové střely nelze jednoznačně doporučit. Tyto střely se příliš rychle deformují na úkor průbojnosti a s deformací začínají např. už při nárazu do pevného oblečení. Stačí si porovnat Marshallovy údaje mezi olověnou .357 Mag. a celoplášťovým komolým kuželem .40 S&W a současně srovnat technické parametry uvedeného střeliva. Tyto dva náboje jsou také podle mne nejlepší pro svou třídu zbraní, tedy .357 Magnum pro revolvery a .40 S&W u pistolí, dále následují náboje .45 ACP, .45 Long Colt a .44 Special.
Na úplný závěr nezbývá než konstatovat, že nejdůležitější je samotné umístění zásahu, protože stoprocentně účinná střela prostě neexistuje.
Read more: http://www.valka.cz/clanek_10577.html#ixzz0cU1PIb5p